STARÁ ŠUMAVA: O dřevěném drátu

STARÁ ŠUMAVA: O dřevěném drátu

 

Jakmile kraj pokryly první vrstvy sněhu, lidé se scházeli ve svých chalupách a věnovali se opravám nářadí a domácí výrobě. Příběh trpělivých a zručných rukou, které se kromě těžké práce v lesích živily vyřezáváním dřevěného náčiní i drobných dřívek pro výrobu sirek.

Nejtypičtějšími produkty této oblasti byly dřeváky, šindele nebo dřevěný drát na sirky, či krabiček. Sirkárny pak tyto výrobky vykupovaly. Bohatství dřeva za šumavských lesů dávalo nejrůznější možnosti zpracování dřeva. Dnes patří takzvané „tahání drátu“, neboli výroba dřevěného drátu ze smrkového dřeva (polotovar pro výrobu zápalek), mezi zapomenutá řemesla našich předků.

Výroba drátu rozvíjela obchod. Lidé v oblasti Šumavy, kde bylo hodně dříví, si tím přivydělávali. Dělníci v lesích si mohli brát dříví jako součást mzdy a ke konci 19. století byla každá větší obec na Šumavě nějakým způsobem s výrobou sirek spojena.

Vyrobený dřevěný drát se nechal usušit a následně se vázal do balíčků po 100 kusech. Výroba byla velice jednoduchá. Stačil k tomu použít obyčejný hoblík na dřevo se speciálně upraveným nožem. Pro zjednodušené používání hoblíku měli lidé kozu, která hoblík držela. Díky tomu mohli rychleji vyrábět drát a práce byla méně namáhavá. Hoblíky si lidé doma vyráběli sami.

Zápalky se dlouho vyráběly ručně. Průmyslovkou výrobu umožnili vídeňští chemici Preshel, Trevany a vynálezce sirkařského hoblíku Weilhófer. Dřívka a dřevěné dráty na sirky vyráběli sirkaři ze špalíčků smrkového dřeva původně pomocí hoblíku, později na hoblovacích strojích. Hoblíkem vyrobil jediný dělník za směnu 200 000 dřívek na zápalky. Po délce je srovnali do balíčků o průměru asi sedm centimetrů, ve vzdálenosti po 10 centimetrech od sebe, svázali je provázkem a pákovým krajákem překrojili. Tak vznikly svazečky 10 centimetrů dlouhých dřívek uprostřed obepnutých motouzem, které se přenesly do siřírny a máčírny. Pak se dřívka ručně namáčela do roztavené síry a potom do fosforové masy. Po zaschnutí hlaviček se balíček sirek v půlce překrojil a odnesl do balírny.

Po likvidaci sirkárny ve Zlaté Koruně založili synové Bernarda Fürtha v roce 1872 nový pobočný závod v Kašperských Horách v bývalém klášteře. Dominikánský klášter, u něhož byla roku 1697 postavena kaple sv. Michala, byl zrušen Josefem II. Fürthové počítali s levnějším provozem vzhledem k snadnějšímu přísunu dřeva. Vedením závodu byl pověřen ředitel Anarchelitz. Vyráběly se tu fosforové zápalky a dřevěný drát, kulaté krabičky se vyráběly podomácku v okolí Vimperka a Kašperských Hor. Závod byl v činnosti po dobu dvaceti let.

Po zrušení sirkárny v roce 1892 zřídila zde firma Horrer výrobu dřevěného drátu. Dřevěný drát různých dimenzí /známé „špejle“/ byl vyráběn hlavně pro dřevěné žaluzie. Jeho výroba se na Kašperských Horách udržela ještě několik let. Celý objekt bývalého dominikánského kláštera koupil Ignác Kysner, opravil jej a v roce 1897 zde zřídil hostinec a cvočkárnu. Ještě v dobách 1.republiky byl tento objekt v Kašperských Horách nazýván Michaelgebäude.

Ještě předtím v roce 1873 vznikla další sirkárna v Amálině údolí /Amalienthal/ u Kašperských Hor, založená H.J.Simlichem v bývalé brusírně skla. Ale záhy – nějakým zásahem Fürthů- Simlich výrobu zápalek zastavil a věnoval se výhradně obchodu se dřevem. Ještě po druhé světové válce si lidé přijížděli pro několik kubíků dříví do Modravy, Srní a Dlouhé Vsi a podomácku z něho vyráběli tzv. dřevěný drát, který vykupovala firma Bloch z Kašperských Hor a vozila až do Anglie.

Dlouhá Ves u Sušice – víme, že tady pan Schell se svým synovcem v létech 1885 až do roku 1945 vyráběli sirky, že se odvážně jako jediní nepřipojili k akciové společnosti SOLO a že po roce 1945 ještě nějakou dobu vyráběli tzv. „west pocket“ zápalky, tedy složkové, ploché, odtrhávací.


Zdroj: A.Vondra, Hlinka Bohuslav, Šperk Jiří, Sbíráme známky a nálepky. Praha, Mladá fronta, 1964, strana
291

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů