STARÁ ŠUMAVA: O divokých honcích

STARÁ ŠUMAVA: O divokých honcích

 

Věřte – nevěřte. Mezi nebem a zemí, ba i na nebi a pod zemí, se děje mnoho podivného, na co lidský rozum ani na počátku 21. století nestačí. O divokých lovcích jistě každý z vás alespoň jedinkrát něco slyšel.

Když za bouřlivých nocí jektají šindele na střeše a vítr naříká, když zvířata zneklidní a lidé se cítí malátní a plní temných tušení, pak je divý lovec při práci. Řítí se koňmo povětřím s nekonečným průvodem mrtvých, kteří nemohou dojít v hrobě klidu a obcházejí proto kolem za temných nocí. Některé pověsti tvrdí, že divoká honbu tvoří sami diví lidé – hejkalové a divoženky – kteří se v čele smečky psů, vlků a jiných dravých zvířat ženou lesem a roztrhají všechno živé, co jim přijde do cesty.

Jiné pověsti vypráví, že divoká honba přichází z pekla, vede ji sám ďábel a v jeho patách se valí zástupy rarachů, démonů, vlkodlaků, pekelných psů a koček a jiné čeládky. Takové honby se prý bojí i diví lidé a uchylují se před ní na pařezy označené křížem. Další výklad řadí divou honbu mezi zjevení a přízraky. Jádro této honby tvoří duchové zemřelých lidí, kteří si v této podobě odpykávají svůj očistec. Vůdcem přízraků bývá nejčastěji myslivec či lovec, nebo také loupeživý rytíř.

V některých částech Šumavy, se vypráví o divoké honbě tvořené přízraky švédských vojáků, kteří si tímto způsobem odpykávali své krutosti spáchané během třicetileté války. Tak jako tak, divoká honba je nebezpečný úkaz, kterému se nevyplácí stát v cestě. Když se v nočním lese zastaví čas, vzduch zhoustne a všude je najednou tíživé dusno a napětí, buďte na pozoru. Protože za chvíli je to tady. Prudké poryvy vichru, řvaní, kvílení, dusot a ryk, praskání větví a uširvoucí burácení. V takovém případě vás může zachránit jen plácnout sebou na zem, zabořit obličej do mechu, modlit se a čekat, až to přejde. Ti duchapřítomnější, kteří s sebou do lesa nosí svěcenou křídu, se mohou pokusit kolem sebe nakreslit svěcený kruh, ovšem jak se kreslí křídou po mechu a jehličí, o tom už prameny mlčí.

Ovšem ani skutečnost, že trávíte každou noc doma, způsobně spící ve své posteli, vám nezaručí, že budete mít od divé honby klid. Mnoho pověstí vypráví o případech, kdy si to divá honba zamířila z lesa i na kraj vesnice. Tehdy rozhodně není na místě falešné hrdinství. Jak to může dopadnout hezky ilustruje úryvek z knihy Adolfa Daňka Báje českého Pošumaví: Jednou chodila v jednej vsi noční honba. Jedna žena poslala na ni psa. Ten byl moc zlej a šel na tu noční honbu a chtěl jí roztrhat. Ale vona se ho nebála, šla k voknu a hodila tej ženě do sednice půl jelena a huhňá: Dyž si pomohla štvát, pomoz taky jíst.

S Divokou honbou se měl setkat v devadesátých letech badatel Jiří Nový, který na večer cestoval s přáteli lesem v místech kolem Kvildy do blízkého nocležiště – tehdy to nevypadalo na bouři; zvedl se prudký vítr, až kolem létaly listí, větvičky a prach; během několika minut intenzita bouře zesílila natolik, že se museli schovat do smrkového houští; členů skupiny se zmocnil velký strach a neustále jim vnitřní pocit našeptával, aby vyšli na cestu a utíkali pryč; nikdo hlas neuposlechl a čekali na místě, až se situace zlepší; jak vše rychle začalo, tak i skončilo a tak skupina pokračovala; na rozcestí našli pak ptáka, doslova roztrženého na 2 kusy; když došli ke známým a vyprávěli, co se stalo, stará paní se pokřižovala a řekla jim, že je zastihla divoká honba; ve vesnici pár km od místa nikdo bouři ani vítr nepozoroval a stará paní incident přisoudila záchraně od pánaboha, protože jeden člen družiny měl na krku medailón s Pannou Marií.

Kašperské hory – skupina ochránců přírody pomáhala při likvidaci polomů v národním parku, tábořila na mýtině vysoko ve stráni; uprostřed letní noci překvapil zvláštní zvuk – měli pocit, že se na jejich stany žene splašené stádo zvěře; slyšeli zřetelně sílící zvuk dusot kopyt; hluk se přehnal těsně kolem nich a zanikl v údolí.

Sušicsko – koncem 19 století zaznamenal Josef Holík příběh o hajném, který při obhlídce lesa na Záluží byl vyrušen z ticha silným hlasem psa, který jakoby oznamoval stopu na honu; než stačil zjistit směr psa, kolem něj se prohnali honci, ač je neviděl, poznal, že jde o Divokou honbu, slyšitelnou, ale neviditelnou.

Sušicsko – muž seděl před chalupou, když slyšel zvuk loveckých trubek a štěkot psů; jelikož byl on sám strážcem honu, věděl, že v lese tou hodinou se žádná honitba nekoná; vstal a chtěl se rozčílit, ale slyšel nedaleko tentýž štěkot a šum lovců letící ke Chmelné; vichr honu ho ovál, a ač byl chlap, co se něčeho jen tak nezalekne, udělalo se mu nevolno; poznal, že jde o věčnou honbu.

Zdroj: STEJSKAL, Martin – Labyrintem míst klatých , DANĚK, Adolf – Báje českého Pošumaví Praha, Rebcovo nakladatelství, 1948, Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Martin Stejskal, slovenská část Albert Marenčin, 1991, nakladatelství Paseka;

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů