POVÍDKA: „Spustila žaluzie a udělala tmu, já vytáhnul svíčku, kterou jsem koupil...

POVÍDKA: „Spustila žaluzie a udělala tmu, já vytáhnul svíčku, kterou jsem koupil cestou, pak zapálila plyn…“

 

Přijel jsem z práce a koukám do schránky. Dostal jsem pohled od Šárky, kamarádky z čunďrů z dávných bývalých let.
,,Brďo, sraz u mně, jdeme na výroční čundr.“
A proč ne? Taková vzpomínková akce jednou za čas neuškodí. Zvidím zase steré známé, zabékáme u kytary…
Vytáhnul jsem ze skříně maskáče (jsou mi těsný v pase, asi se srazily) kanady (nesmrdí) usárnu a pár dalších věcí, které byli neskutečně důležité na čundrech za komančů. Otvírák na konzervy, otvírák na pivo, kytara….. otvírák na ženský….. A vida na dně usárny se našla i jedna konzerva ,,lančmítu“ (třeba se hodí) Ještě balím sekeru, nůž, stan a pár důležitých věcí. A jdu.
Už na nádraží na mě koukali divně. Skupina japonských turistů se fotila se mnou skoro deset minut. Rozuměl jsem jen slovu
,,Yeti.“
V lokálce mi dokonce jedna mladá slečna uvolnila místo. Chtěl jsem ze slušnosti aspoň zahrát jako tenkrát….ale ,,Niagáru a Dajánu“ nikdo neznal. Jen babička naproti mně, s nákupní taškou, přikyvovala do rytmu. Průvodčí posléze zjistil, že dostala infarkt.
,,Mně bylo hned divný, že s náma jede už dnes po páté tam a zpátky.“ A šel zavolat na stanici, co s tím má dělat.
Vystoupil o stanici dřív. Projdu se. Už je to jen dva kilometry.
Po prvním kilometru bylo vidět a hlavně cítit, že jsem ty kanady na sobě neměl už pětadvacet let. K Šárce jsem se do pátého patra doplazil bos a zazvonil. Otevřela v domácí oblečení a docela překvapená.
,,Ty Brďo, seš asi jediný kdo dorazí. Ostatní nemají čas. A já tady mám navíc vnuka na hlídání. Nevykašleme se na to?“
,,No a já koupil buřty, že si je opečeme.“
,,Tak to je jiná. Pojď dál, něco vymyslíme. Ale stejně nemáš ani klacky na ty buřty.“
Skočil jsem do parku a uříznul dva klacky. Hlídačovi jsem utekl až po druhém oběhnutí paneláku.
,,Mám. Zapal sporák, opečeme si je na plynu.“ Hlásil jsem vítězně a udýchaně.
Spustila žaluzie a udělala tmu, já vytáhnul hřbitovní svíčku, kterou jsem koupil cestou, pak zapálila plyn, přitáhli jsme si ke sporáku dvě židle, napíchli buřty na klacky a dali nad plamen. No úplná romantika.
,,Ještě jsem koupil cestou krabicák, aby to retro bylo úplné.“ Řekl jsem a ukousnul roh krabice, jako za mlada. Přední umělý zub to nevydržel. Už jsme ho nenašli.
Najednou začaly buřty divně prskat…..a to co z nich kapalo, okamžitě vzplálo. Ozdobná dečka nad sporákem po babičce s výšivkou ,,Kde ženuška hospodaří, tam se vždycky dobře daří,, shořela. Buřty i s klackama letěli rychle z okna.
,,Ještě mám lanšmít.“ Řekl jsem a smutně koukal za buřtama.
,,Tak ho otevři a dáme si k tomu něco lepšího.“ Řekla Šárka a vytáhla whisky.
Sedíme teda v obýváku, nohy na stole, ukrajujeme ,,lanšmít,, a zapíjíme whiskou.
Šárka se za chvilku začala tvářit divně a držela se za břicho.
,,Hele, mně je nějak divně, jdu na záchod.“….a zmizela.
No u mně v žaludku to začalo taky divně hrát. Kouknul jsem na plechovku lanšmítu a přečetl datum spotřeby. 5.6.1986 …….
Do rána jsme se střídali na záchodě. A vzpomínkový čundr už dělat nebudeme.
Teď jsem si tak uvědomil…. Po celou našeho vzpomínkového čundru se v bytě blýskalo. Žádná bouřka!!! To nás Šárky vnuk fotil mobilem. Za týden se objevila na internetu fotka nás dvou na židlích u sporáku s nápisem….. ,, Důchodci na čundru.”

Karel BRĎA

Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk

Komentáře

komentářů