STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční pondělí

Pomlázka

Na pomlázku moje milá,
už si proutky splítám.
Vajíčka jsem obarvila,
veršík píši ti tam.

Řekneš mi jej? – Ale ano.
Tak mi srdce potěš!
Z lásky bylo darováno.
A na druhém totéž. (Jaroslav Seifert)

Velikonoční pondělí, také červené pondělí, den po Zmrtvýchvstání Páně, se nese ve znamení rituálů, které bývají označované jako “přechodové” – symbolizují přechod zimy k jaru. I na Šumavě se probouzelo jaro pomlázkou.

Zejména o pondělí velikonočním šlehali v podhůří chlapci děvčata, aby byla zdráva a svěží. Pomlázka podobně jako metličky v lázni, měla pomoci k osvěžení a prokrvení těla, podle jistého výkladu tímto prokrvením dokonce měla povzbudit u dívek pohlavní aktivitu.

Na horní Šumavě o Velikonočním pondělí posílali kmotři svým kmotřencům červeně obarvená vajíčka, koláče a buchty. Dívky svým chlapcům posílaly uzlíček, ve kterém byl velikonoční bochánek, červené vajíčko, šátek, kapesník i košile. Tento jistě vítaný dárek z lásky opláceli chlapci tím, že svou milou vyvedli odpoledne auf Emauz, to znamená, že s ní podnikli vycházku, šli s ní k muzice do hostince, kde platili veškerou útratu.

Evangelijní vyprávění o cestě Kristových učedníků do Emauz z bohoslužeb pondělí velikonočního se promítlo i do emauzského chození o tomto dnu – již brzy ráno vycházeli emauzští chodci, aby s modlitbou a se zbožným zpěvem navštěvovali v okolí kapličky a boží muka.

Obyčej, podle něhož rodiče ukrývají malovaná vejce a vyzývají pak děti, aby je hledaly, údajně s vysvětlením, že jim je „snesl“ zajíc, byl znám na Šumavě v 17. století. K rozšíření zvyku přispěla povídka německého školního inspektora Christopha von Schmida „Ostereier“ (1816), i u nás vydávaná v českém překladu, v níž se vypráví, že zajíček snáší pro poslušné děti barevná vajíčka; děti je našly v hnízdečkách v lese.

„Velikonoční zajíc“ či „Osterhase“ byl přijímán v lidovém prostředí pozvolna, nejdříve ve městech a častěji v německých lokalitách, i když ne všude stejně. Zdroj rozšíření tohoto u nás nedomácího jevu postřehl už ve své době Čeněk Zíbrt. „A nyní celá stupnice až do omrzení zajíců velikonočních s kraslicemi ve všech přirozených i karikovaných podobách, u cukráře, u papírníka, u pekaře, u ozdobníka, na dopisnicích atd., všude nás pronásleduje nešťastná a nijak sličná velikonoční moda zajícová, cizí původem i výkladem“.

Prostřednictvím obchodní sítě se zajíc, zpodobený v ustálených schématech (panáčkující, s krosničkou na zádech) na pohlednicích, reklamách, obalech na zboží, na sáčcích od barev na vejce, jako potravina (čokoládové a perníkové figurky) i bonboniéra, stal novodobým symbolem Velikonoc, tedy světského prožívání svátku, a překryl tak starou představu o ptácích.

Žádoucím velikonočním dárkem dětí v rodinách byla cukrová vejce, kupovaná na velikonočním trhu. Uvnitř byl z papíru plasticky zhotovený výjev (jesličky, Ukřižování) zakrytý celuloidem, aby bylo vidět dovnitř. Náplň zobrazující náboženské symboly a scény se vkládala i do skořápky pečlivě rozříznutého slepičího vejce.

Barvení velikonočních vajec, nejstarší na červeno, je základním zdobením. Odtud se v Čechách označuje velikonoční pondělí červeným a Velikonoce červenými svátky. V křesťanském výkladu symbolizuje červené vejce památku na prolitou krev Ježíše Krista, což se přeneslo i do lidového podání.

„O velikonocích vaří se vejce červená na památku, že Kristus tak zbičován byl, až celé tělo jeho krví zrudlo.“ Kdy tradice chození s pomlázkou vznikla, není přesně známo, ale už ve 14. století se o ní zmiňuje pražský kazatel Konrád Waldhauser. »Postille pražských studentů« káže na velikonoce, že svobodný, ženatý, každý na velikonoce má zachovati mravnost, cudnost. Proto prý v pondělí a úterý velikonoční manželé si připomínají tuto povinnost, předepsanou od církve, šlehajíce se proutky, metlami. Přivstanou si časně ráno a šlehají se hned na lůžku.

Tento obyčej nazývá Němec Waldhauser svou rodnou řečí »S m e c k o s t e r n«, tedy po německu tak, jako podnes lid německý nazýva pomlázku, »Schmeckostern«, v počeštěné úpravě lidu československého »šmerkust«, »šmekůstr«, »šmerkouz«, »šmigrust«, »mrzkouz« a pod.

O velikonočním pondělí a úterý se prý šlehali manželé a milenci. Vdané ženy koledníci vyšlehali proto, aby jim vyhnali zlý jazyk. Také hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila a ovocné stromky, aby se probudily ze zimního spánku k další úrodě.

Ve svém velikonočním kázání Jan Hus v souladu s dobou napomínal věřící k dodržování povinnosti čistoty a cudnosti o velikonočních hodech slovy: A proto ženy druhý den po Velikonocích mrskají své manžely; třetí den naopak manželé manželky, a sice ráno v posteli pruty nebo rukama nebo pěstí. To se děje na znamení toho, že se mají navzájem napomínat, aby jeden od druhého v té době nevyžadoval ani plnění náležité manželské povinnosti. A tak ti, kteří mrskají druhé, říkají: Pomni hody!, čímž míní: A tak vy, ženy, mrskejte ráno pořádně své muže prutem, jestliže od vás vyžadují manželskou povinnost v těchto posvátných dnech.

Jan Jeník, rytíř z Bratřic (1755-1848), o velikonočních zvycích sepsal: Hod slavný aneb Vzkříšení Páně. O těchto velikonočních svátcích chodívají již něco i vyrostlé děti na pomlázku. Oni mívají ze třech proutků s třemi pramínky zpletenou ratolest, z kteréhož pletení kousinky sukna rozličné barvy vykoukají a při konci téhož zpleteného prutu nahoře jest nastrčené vajíčko nebo z pentle udělaná mašlička. Do kterého příbytku vkročejí, prosejí o pomlázku, tj. o červené vejce říkajíc.

A tak tedy až letos zase zanotují v předsíni děti i laškovní dospělí v pondělí velikonoční písně, šlehajíce proutky domácí, děti a čeleď, vzpomínejte, že po sedm set let (ne-li více) zaznívají tyto lidové pomlázky po domácnostech československých v úpravě dnešní již zkomolené, např.: Pomni hody na provody, dejte červený vejce, nedáte-li červený, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný, za kamny v koutku, na zeleném proutku, slepička se popelí, vajíčko se kotalí; slepička kdáče, pajmámo, poneste koláče!

Jako dílo neřesti a řádění bláznů viděl pomlázku v Praze roku 1610 italský lékař Guarinoni. Ve své zprávě líčí prodej barevných splétaných dlouhých prutů na pražských ulicích a náměstích. Uvádí, že každý mužský si ji prý koupí a kde potká prostého člověka, pannu nebo šlechtic ženu, tam je mrskají přes paže a ruce “pro velikonoční vajíčka nebo dokonce pro jejich čest“.

O velikonočním úterý byli dle zmíněného Itala mrskáni mládenci mladými ženami pro vejce a k jeho úžasu byly v ten den v pražských krčmách bujaré veřejné radovánky a zábavy, nejen tolerované, ale také prováděné i vrchností.

Zdroj: Doložen v práci J. Richtera, Dissertatio de ovis paschalibus, von Oster-Eiern. Heidelberg 1682. Srv. Čeněk Zíbrt, Rozpravy doktorské o původu kraslic. Český lid 27, 1927, s. 244. Čeněk Zíbrt, Cizokrajní zajíci a domácí skřivani ve zvyklostech velikonočních. České slovo 6, 1912, č. 83, s. 3, Frolcová, V.: Velikonoce v české lidové kultuře. Vyšehrad 2001 Český lid 26, 1926, s. 286

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora