STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční neděle
Po mysteriu Velké noci nadchází nový den a s ním z hájemství smrti povstává i nový život, očištěný utrpením a naplněný nadějí. Smutek střídá radost, opět naplno zazní zvony, nastává neděle Zmrtvýchvstání.
S velkým zaujetím prý lidé na Šumavě dodržovali starý zvyk vzájemného ťukání vajíčky. Dělali to doma, nebo často za bujarého veselí venku před kostelem po skončení slavné mše svaté na Boží hod. Uzavíraly se sázky o to, čí vejce se ukáže jako silnější. Vyhrával a vajíčko získával ten, kdo protivníkovi vajíčko svým vajíčkem prorazil. Vajíčko se drželo tak, aby mezi prsty byla jen malá plocha vajíčka volná.
Podobně se vajíčko naťukávalo mincí – krejcarem. Když mince zůstalo ve vajíčku vězet, získal vajíčko ten, kdo krejcar hodil. Když ale skořápka nebyla proražena, vyhrál krejcar ten, kdo držel vejce. Před obědem na Boží hod si ťukali s vajíčky manželé. Čí vajíčko se dřív prokleplo, ten prý zemřel dřív než ten druhý.
Před svátečním obědem se měl na lačný žaludek pojíst kousek z posvěcených velikonočních vajíček, které kněz předtím požehnal dopoledne v kostele. V horní Šumavě s velkým podílem německého obyvatelstva se pěší prosebné průvody do políček pojily s obřadními jízdami na koních. Jízdy tvořila směs předkřesťanských lidových obřadů vegatačního významu a křesťanské symboliky. Starší vrstvou této tradice bylo noční objíždění hranic polí s křížem (ochrana uzavřením prostoru kruhem) a lidové svěcení (zastrkáváním svěcených větviček do pole) za zpěvu duchovních písní a odříkávání modliteb.
Křesťané po celém světě si na velikonoční vigilii připomněli Ježíšovo zmrtvýchvstání, Boží hod velikonoční se nese už zcela ve znamení jeho oslav. K velikonoční neděli patří také další lidové zvyky. Podle evangelia přicházejí v neděli ráno ženy k Ježíšovu hrobu, ale kámen je od vchodu odvalen. Uvnitř nikoho nenacházejí, jenom lněná plátna a roušku, do kterých byla ovinuta Ježíšova hlava.
Podle židovského kalendáře je neděle prvním dnem v týdnu a dle starodávného zvyku vycházejícího z židovského počítání času, začíná nový den již po západu slunce. A právě první neděli po jarní rovnodennosti našly ženy brzo ráno hrob Ježíše Krista prázdný.
Oslava vzkříšení proto začíná bohoslužbou zvanou vigilie již od sobotního podvečera, nedělní mše pak má být co nejslavnostnější. Oslavy nedělního vzkříšení se staly základem každonedělních dopoledních bohoslužeb. Neděle pak měla být zasvěcena odpočinku a rozjímání a posléze jako obecně vzatý svátek plnila také roli dne dobrých skutků a milostí.
Na Bílou sobotu napečené velikonoční pokrmy se nosily na nedělní mši a světily se. Kousky svěcených pokrmů dostaly nejen zvířata, ale „darovaly“ se poli, zahradě a studni, aby byla úroda, dostatek ovoce a zdravé pitné vody. Světilo se ale také vejce, chléb a víno. V lidové prostředí proto bývalo zvykem chodit ještě za tmy do přírody, modlit se a očekávat úsvit.
Sledování východu slunce, zda si při východu slunce třikrát poskočí radostí na památku slavného vzkříšení, ukazuje na mnohem starší uctíváním kultu slunce, vítání světla a tepla, které přicházelo po dlouhém chladném zimním období. Slunce probouzející se na obloze připomínal i kulatý tvar dozlatova upečeného bochánku.
Obdobně název pro Velikonoce v angličtině Easter a v němčině Ostern má ve svých starších podobách společný kořen související se starořeckým ēōs znamenajícím Slunce. K velikonočním nápojům dříve patřívala rosolka a punč. Celá rodina se po návratu z kostela sešla u svátečně prostřeného stolu, otec oloupal vařené vejce a rozdělil ho všem přítomným. Kdyby někdo z rodiny zabloudil, stačilo si vzpomenout, s kým jedl vejce a to ho bezpečně dovedlo domů.
Na Boží hod se setkávaly jen nejbližší rodiny, bez přátel a známých. Kdokoliv přišel, dostal kousek z posvěceného jídla. Na Boží hod velikonoční se nemělo zametat, vynášet hnůj z chlívů, mýt nádobí, čistit boty. Děvčata finišovala s přípravou vajíček na pondělní pomlázku, mládenci pro změnu pomlázky pletli. Zábavy začínaly na Hod boží již při východu slunce. Objeví-li se slunce na čistém nebi, věští to pěkné léto a bohatou úrodu. Říkalo se také, že slunce tančí radostí nad vzkříšením Páně.
V tento den dávala dívka svému vyvolenému jako koledu ,,uzel”. Byl to bílý, pěkně vyšívaný šátek, naplněný barevnými vejci, kterých bývala kopa a přidával se k nim mazanec a obřadní pečivo. Někdy dívka dávala do uzlu i tzv. rejsky – vejce rýsovaná, nebo straky, což byla vejce malovaná voskem a pak namáčená v barvě. Do uzle se také dávaly tzv. párky, což byla dvě barevná vajíčka k sobě spojená stužkou. Ta si chlapci schovávali na památku.
Zdroj: Ing. Josef Hrábek
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora