ŽIVÉ TRADICE: Pátá postní neděle. V lidové tradici je tento den spojován se zvykem vynášení Smrtky
Postní období nám pomalu vrcholí a spolu s ním se v křesťanské liturgii začíná stále zřetelněji ozývat připomínka umučení Páně. Celé postní období je postupně gradujícím bojem dobra a zla, světla a tmy v jehož závěru se vše plně soustředí na Kristův zápas, jehož vyvrcholení nám dá pocítit liturgie Velkého pátku. Toto období plné napětí, sbírání veškerého odhodlání a přemáhání pochybností – Tempus passionis – začíná 5. postní nedělí, nazývanou též Dominica I. Passionis, Judica, nebo také Smrtná neděle.
Po uvolněné Družebné neděli, která nabízí odpočinek od přísného půstu a možnost nastřádat nové síly do jeho závěrečné etapy, přichází vážné období, které vyžaduje naše plné soustředění. Církevní liturgie po několik následujících dnů opouští od veškerých projevů radosti. Jásavé pasáže mešních textů se vypouštějí, oltář; obrazy i další kostelní výzdobu halí opět fialová barva kajícníků.
Název Smrtná neděle je poprvé doložen v husitské postile z 15. století. Od něj se pravděpodobně odvíjela celá řada asociací, díky kterým začal být tento den vnímán jako nešťastný, plný různých neblahých předzvěstí. V Orlických horách se věřilo, že si vodník v tento den vyžádá tři oběti, na Brněnsku lidé ze strachu před tím, aby je smrt neudávila, zase povinně pili kořalku (a to včetně dětí) a známý je také zvyk z Bydžovska, kde se jako ochrana před smrtí dával do okna kousek lnu.
I do temné atmosféry Smrtné neděle se však mísí radostně rozmarné tóny. V lidové tradici se k tomuto dni váže zvyk vynášení Smrtky. Na vesnicích i ve městech, na Moravě, ve Slezsku i v Čechách se každý rok touto dobou scházela mládež, aby z různých přírodních materiálů, obnošených šatů, slámy a cingrlátek vyrobila figurínu Smrtky, Mořeny, Mařeny, Morany, Smrtholky, nebo také Smrťáka či Mařáka. Ta se potom nastrčila na bidlo či vidle a za sborového zpěvu a říkání se vynášela mimo lidské příbytky. Zde se rituálně usmrtila a její ostatky se poslaly po vodě, aby se už tento rok nevrátila a nemohla dál škodit. Celé vynášení byla záležitost rychlá, již po cestě se Smrtce barvitě spílalo, házely se po ní střepy a bláto, aby bylo jasné, že tady už jí pšenka nepokvete, že jí všichni mají dost. Za hranicí vesnice pak byla zapálena, shozena ze skály, utopena či rozdupána a vhozena do potoka. Ještě když odplouvala, doprovázel jí křik dětí a spršky kamení.
Tento archaický pohanský zvyk patří v našem kraji mezi ty nejstarší. Významný český etnolog Čeněk Zíbrt dokonce tvrdil, že je to pravděpodobně nejstarší obyčej vůbec. Jedná se o jeden z typických rituálů přechodu. Jak čas plyne je potřeba zbavit se všeho starého, odumřelého, nežádoucího a pokaženého. Zosobněním veškerých těchto nešvarů je právě postava Smrtky, jejímž odstraněním za doprovodu patřičných rituálních gest a formulí se můžeme se vším škodlivým vypořádat. Tomuto aktu byl přikládán velký význam a jeho opominutí mělo dle lidové tradice fatální následky. Hojně rozšířená pověra praví, že v rodině, ze které se alespoň jeden hoch nezúčastní vynášení Smrtky, daný rok s jistotou někdo zemře. Pokud by se nějakým nepochopitelným řízením osudu stalo, že by Smrtka nebyla vynesena vůbec, čekala by celou vesnici hotová apokalypsa – hromadné vymírání lidí i dobytka, nemoci a hlad.
Ačkoliv je vynášení smrti typicky slovanský fenomén, díky prolínání kultur se ze západoslovanských oblastí rozšířil i mezi sousední etnika. Setkat se s ním tedy můžeme také v Německu či Maďarsku.
Za dlouhou dobu své existence zažil tento rituál již mnohé. Došlo u něj k četným krajovým i dobovým diferenciacím, čelil mnoha církevním i světským zákazům (ze kterých jej částečně, ačkoliv spíše mimoděk, vysekal záznam polského kronikáře J. Dlugosze, který v topení figur na Smrtnou neděli spatřoval symboliku kácení pohanských model) a ve 20. století jen tak tak že nepadl za oběť kulturní nivelizaci a urbanizaci. Dnes jsou na našem území pouze tři místa, kde se tradice vynášení Smrtky udržela bez přerušení až do dnešních dní. V Suchovršicích na Trutnovsku se až dodnes vynáší smrt a smrťák, ve Vlastiboři na Soběslavsku se konají obchůzky s panenkou Markétou a v Sulislavi na Stříbrsku se pro změnu chodí s miminkem. Stále více však působí také vnitřní i vnější podněty, které se snaží tuto tradici zachovat a obnovit. Vynášení Smrtky se tak opět stává součástí života jednotlivých obcích, školních programů či různých jarních festivalů a oslav.
Ačkoliv se smrt vynáší nejčastěji o 5. neděli postní, v některých oblastech připadá tato kratochvíle i na neděli 6. či 4. (která je vlastně starším a původním termínem tohoto obyčeje). Také podoba figurín a průběh celého rituálu nabízí řadu variant. Smrt může mít podobu ženy, muže i dítěte, někde je dokonce vynášena v páru. Její základ obvykle tvoří dvě zkřížená dřeva obalená slámou či došky. Hlavu představuje pytel vycpaný starými hadry či jiným materiálem, na který je uhlem načrtnutý zubatý obličej (což hezky dokresluje skutečnost, že slovo Smrt patřilo mezi slova tabuizovaná a často se tak místo něj používalo právě opisu ta zubatá). Oblečena bývala do šatů bílé barvy, kterou archaické národy považovaly za barvu smrti, nebo také do různých částí krojů. Na závěr byla Smrtka přizdobena různými řetízky a papírky, zejména však nenabarvenými vejdumky, neboť vyfouknuté bílé skořápky byly také jedním ze symbolů smrti.
Bojanovické dívky se vrací domů s májíčkem, 1941, foto: http://www.muzeumbv.cz/aktuality/smrtna-nedele/
V některých oblastech je součástí této tradice také přinášení líta. Když se průvod vypořádal se Smrtkou, dosyta se jí vysmál a vynadával, bylo třeba přinést do vsi, očištěné od všeho starého a zkaženého, čerstvou sílu, nový počátek. Jeho symbolem bylo právě zelené líto, létečko, májíček – mladý zelený stromeček, nazdobený pentličkami a barevnými vajíčky. Nejspíš právě díky němu došlo časem k určitému významovému posunu celého obřadu, kdy je veselé zelené létečko ztotožňováno s jarem a Smrtka, jako jeho protiklad, je pak vnímána jako prosté zosobnění zimy.
Toto spojení vynášení Mořeny a přinášení líta do jednoho celku je však poměrně novou záležitostí. Tam, kde se tradice zachovala v původnější podobě, čekalo se s přinesením líta až do další neděle. Účastníci vynášení smrtky se tak do vesnice nevraceli ve veselém průvodu v čele s vyšňořeným letorostem, ale v překotném úprku. Věřilo se totiž, že kdo by se s návratem zpozdil, ohlédl se, nebo upadl, toho by Mořena jistě za pačesy popadla a umořila.
Až tedy zítra uslyšíte pod svými okny Smrť nesem ze vsi, nové líto do vsi, připojte se k průvodu, abyste spolu s Mořenou mohli hodit do potoka vše zlé a temné, co vás tíží a připravili se tak na další svěží začátek plný světla a čistoty.
A tak jako je postních nedělí šest, i naše povídání má šest dílů:
1. neděle postní – liščí, černá, pučálná
2. neděle postní – pražná, sazometná
3. neděle postní – kýchavá
4. neděle postní – družebná
5. neděle postní – smrtná
6. neděle postní – květná, palmová
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České – tematická řada Lidová kultura
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého – Smrt nesem ze vsi
KROLMUS, Václav Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, část třetí
1. vyd. Praha: PLOT, 2014, 366str. ISBN 978-80-7428-243-0
Text a obrazová příloha: Eva DOLEJŠOVÁ VALACHOVÁ