HISTORICKÉ OKAMŽIKY: Mezinárodní den žen

HISTORICKÉ OKAMŽIKY: Mezinárodní den žen

… Chtěla jsi přesně vědět, jak pracujeme. Do fabriky chodíme na pátou, o sedmé máme snídaně, po půl hodině se vrátíme a pracujeme do půl jedné. O jedné se vracíme k práci a pracujeme do sedmi večer. Pak už máme celý večer pro sebe, což je více, než mají mnohé jiné dívky… (Z dopisu tovární dělnice přítelkyni – 1844)

Kytička fialek
Podruhé,nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolipak stála?
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vždycky z mála.

K holiči radši měl bys jít.
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!

Jen násilím jí vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
Synáčku,už jsem stará.

Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice.

Hodiny bijí za stěnou,
děsí mě němota zdiva.
Maminka,tvář již zastřenou,
na lůžku leží;z kolenou
nehybně sukně splývá.

Zvedám jí ruku.Je v ní chlad,
prsty jsou přitisklé k dlani.  
Kytičku chci jí do nich dát,
už naposledy tentokrát.
A ještě se mi brání.

Jaroslav Seifert: Maminka(1954)  – Všem ženám od truhlářů ze Staré Šumavy

Pro někoho úsměvné, pro dalšího nostalgické…Ve východním bloku se mezinárodní den žen stal poplatným nástrojem komunistického režimu a svátek se masivně slavil pod záštitou KSČ. Po roce 1948 slavení MDŽ postupně nabylo monstrózních rozměrů, KSČ celému svátku vtiskla oficiózní charakter, na jaký se pamětníkům těžko zapomíná. Měl téměř šablonovitý průběh v každém závodě, továrně nebo ve městě či obci. Spojený byl až s povinnou účastí a oficiálním rámcem, v němž se odehrávaly hlavně promluvy stranických funkcionářů.

Přitom původ tohoto svátku nebylo žádoucí připomínat. Původ svátku třeba hledat na Západě. Svůj původ má v době sociálních krizí a příprav států na nadcházející světovou válku. To je přesně ta doba, kdy se ženy začaly zasazovat o svá práva a pronikat tak do veřejného života. Jak to však bývá, většině zlomových okamžiků předcházejí tragické události. Nebylo tomu jinak ani v případě tohoto svátku.

Občanská hnutí, která sílila hlavně v Americe a západní Evropě, bojovali od druhé poloviny 19. století o rovnoprávné postavení žen ve společnosti. Chtěli dosáhnout, aby ženy měly stejné podmínky a práva jako jejich mužští partneři. Jejich pracovní podmínky, sociální zabezpečení a zejména platy, byly více než mizerné. Ženské dělnice přitom pracovaly stejně dlouho a stejně tvrdě jako jejich mužští kolegové, ale za svou práci dostávaly výrazně nižší mzdu. To byl snad nejvýraznější důvod jejich nespokojenosti.

Tak se již v 50. letech 19. století ve více městech amerického Severu rozhořely protesty za pracovní podmínky žen v průmyslu. V New Yorku se, například, 8. března 1857 vydaly do ulic dělnice z více textilních továren ve městě. Masa protestujících žen tak rázem narostla do překvapivých rozměrů. Ženy požadovaly vyšší platy, změnu pracovní doby a jistotu sociálního krytí v případě pracovní neschopnosti. Policie dav nakonec rozehnala násilím a ženy ve skutečnosti ničeho nedosáhly, ale byl to jeden z prvních kroků, které vedly ke zlepšení jejich situace.

Následujících více než padesát let se žádné významnější akce nekonaly, až právě v roce 1908 se opět v březnu švadleny v New Yorku rozhodly stávkovat. V průvodu městem více než 15 tisíc žen požadovalo zkrácení pracovní doby, lepší platové podmínky, hlasovací práva a ukončení zaměstnávání dětí. Stávka se nesla pod heslem „chléb a růže“, kdy chléb symbolizoval ekonomické jistoty a růže lepší kvalitu života.

V roce 1911 se však udála i jedna tragédie, která přes svou tragičnost nakonec posílila feministické hnutí. V New Yorku se 25. března 1911 zapálily některé patra textilní fabriky Triangle Factory. V budově pracovalo více než 600 lidí, z toho byla drtivá většina žen. Byly to většinou přistěhovalkyně z Evropy ve věku 16 – 23 let, pro které nebylo možné jiné uplatnění. Pracovaly v textilní továrně, ve které bylo množství hořlavého materiálu. Jejich pracovní doba byla stanovena na 14 hodin denně, pouze s malými přestávkami.

V halách bylo povoleno kouřit, což mělo sloužit k rychlé „povzbuzení“ těla. Svítilo se tam otevřenými plynovými hořáky a celková protipožární ochrana v podstatě neexistovala. Nebyly tam k dispozici hasicí přístroje a ani nářadí, které by sloužilo k nouzové evakuaci. Haly měli dva vchody, ale pro lepší kontrolu odchozích byly jedny dveře permanentně zamčené. Ženy tak byly odkázány na smrt ve fabrice, nebo na skok z 9. patra. Hasičské plachty je měly zachytit, ale jejich rozložení v blízkosti fabriky bylo velmi náročné. Počet obětí se tak vyšplhal na 146.

Soudní proces po několika měsících skončil osvobozením majitelů továrny, ale pozůstalí dostali odškodné – 75 dolarů za každého mrtvého. V roce 1911 se poprvé slavil MDŽ v Rakousku, Dánsku, Německu a Švýcarsku. Datum bylo stanoveno na 19. března. Ženy s podporou mužů požadovaly na rozsáhlých demonstracích volební právo a konec diskriminace v zaměstnání. Ruské ženy si svůj svátek poprvé připomněly už v roce 1913.

V následujícím roce se po celém světě konaly zhruba v období kolem 8. března různé protestní akce proti válce. Určujícím byl ale studený únorový čtvrtek 1917, kdy v Petrohradě vyšly ženy do ulic pod heslem „chléb a mír“ a spustily jednu z revolucí roku. Zhruba týden poté byl ruský car donucen abdikovat a prozatímní vláda mimo jiné schválila i volební právo ruským ženám. Tento historický čtvrtek připadl na 23. únor juliánského kalendáře, což odpovídalo 8. březnu kalendáře gregoriánského.

Tím se nakonec Mezinárodní den žen ustálil na 8. březnu. Revoluční špičky a i carské úřady považovaly toto datum za velmi nevhodné. Zima, která byla v té době stále krutá stávce určitě nepomáhala. S tím počítaly obě strany a domnívaly se, že ženský stávka nebude mít výraznou podporu. Už v první den se však v ulicích Petrohradu objevily davy žen, které žádaly okamžité ukončení války a obnovení zásobování. Události se opakovaly za podpory téměř celé petrohradské společnosti i v následujících dnech a postupně přerostly do toho, co známe jako únorová revoluce. Na jejím konci abdikoval car Mikuláš II. a byla vytvořena prozatímní vláda, která chtěla Rusko přetvořit na moderní demokratickou zemi.

Mezi první zákony, které prozatímní vláda přijala, patřilo i všeobecné volební právo, které platilo pro muže i ženy. Vývoj se však ubíral jiným směrem a již v druhé polovině roku byla v Rusku nastolena bolševická diktatura. Původním cílem zavedení tohoto svátku bylo hlavně sjednocení volebního práva. To měly na počátku 20. století ženy jen v hrstce zemí světa, z těch evropských pouze ve Finsku. Československo patřilo k těm progresivnějším. Všeobecné hlasovací právo u nás bylo zavedeno v roce 1919.

ZDROJ: Marína Závacká: Dve tváre sviatku žien, Jinty Nelson: International Women’s Day, Zita Pleštinská: Poznáme históriu MDŽ?

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů