STARÁ ŠUMAVA: Vandrovníci a vandrovní knihy
.Když tovaryš z díla vystoupí, má poskytovatel práce s dělníkem a s vandrovnickou knížkou k vrchnosti dojíti a tam větně udati čas, jak dlouho dělník v díle byl, a jestli znale nebo šikovně, pilně a věrně se zachoval, má tyto vlastnosti potvrditi, a vrchnost obé do vandrovnické knížky vepsati. Kdyby však vysvědčení z ohledu těchto vlastností chvalitebné nebylo, má se jen jak dlouho v díle aneb z nadřečených vlastností jen to vepsati, co by k prospěchu dělníkovu sloužilo…
Ve vývoji řemesel docházelo celá staletí k velkému zlepšení, k němuž přispěli nemalou měrou i tovaryši na vandru, kteří putovali od města k městu. Podmínkou, aby se z tovaryše stal mistr, bylo právě to, že se musí vydat do světa na zkušenou. Na vandru se naučil znát ještě lépe své řemeslo, získával zkušenosti, poznal jiné lidi a zvyky. Pokud nebylo v cechovních pravidlech stanoveno, že musí tovaryš jít na vandr, mohl zůstat u svého mistra a nepotřeboval ani výuční list.
Vandr byl povinný až od 16. století. Když tovaryš našel místo, kde by chtěl zůstat, nejdříve zašel do cechovní hospody, která byla centrem celého cechu. Vyhledal hospodáře a ten nařídil starším tovaryšským organizacím, aby vandrovníka vzali do hospody, kde mu dali najíst a našli mu práci. Tovaryš jim ukázal výuční list, starší tovaryši ho prozkoumali a teprve poté mu podali ruku. Také se ho ptali, jak se chovají jiní na vandru nebo jak jsou na tom řemesla v jiných městech. Vandrovník měl také dbát na své oblečení, protože v obnošených věcech mohl vypadat příliš podezřele.
V 17. století byla v šenku tabule, kde byli mistři zapsáni a podle pořadí se přijímali tovaryši. Starší tovaryš nebo cechovní posel vzal filec tovaryše a dovedl ho do dílny. Když ale práce nebyla, dostal tovaryš nějaké peníze a odešel jinam. V 16. století tovaryš nesměl dva týdny hledat práci u jiného mistra, a když nesdělil příčinu, proč odešel od mistra, nesměl již být ve stejném městě zaměstnán. Když chtěl tovaryš zůstat u stejného mistra, po čtrnácti dnech se domluvili a na dalším shromáždění byl přijat do spolku v „slavnostním šenku“. Do cechovní pokladnice složil jeden až pět míšeňských grošů.
Slavnostní šenk probíhal v neděli a nový přijatý nesměl odejít dříve, než poděkoval ostatním starším tovaryšům za pomoc. To samé probíhalo, když se tovaryš rozhodl putovat dál. Svému mistrovi musel dát vědět předem, pokud chtěl „odpuštění“ dostat. Rozloučil se s mistrem, mistrovou a se staršími tovaryši v cechovní hospodě, kde dal groš. Groš starší cechovní organizace přijala, když zjistila, že se tovaryš rozešel v dobrém s mistrem. Z pokladnice pak cechovní mistr přinesl vandrovní knížku. Večer měli dorazit ke stravovnám, kde předložili vandrovní knížku a dostali večeři a nocleh.
Vandrovnické knížky neboli Wanderbuchy dostávali tovaryši, kteří vykonali tovaryšskou zkoušku a vydávali se do světa na zkušenou. Funkce vandrovnických knížek byla několikerá. Sloužily jako předchůdce cestovních pasů i jako doklad, do kterého se vkládalo pracovní hodnocení tovaryše. Zároveň se jednalo o průkaz, na jehož základě bylo možné osobu identifikovat, neboť v něm byl obsažen popis osoby a vlastnoruční podpis.
S vandrovnickými knížkami, které byly císařským dekretem roku 1827 zavedeny v celé monarchii, se mohli tovaryši pohybovat volně po celé tehdejší Evropě. Knížka jim dávala na důvěryhodnosti, aby nebyli považováni za ničemné „lidi světem jdoucí“. Tovaryši na cestách se jimi prokazovali u mistrů, u kterých hledali práci nebo hmotnou či finanční podporu. Po skončení pracovního poměru mistr učinil do knížky zápis, který musela zpravidla potvrdit vrchnostenská kancelář.
Pokud se někteří tovaryši oddávali potulce a vyhýbali se práci, bývali posláni postrkem na hnanecký pas do své domovské obce, která byla o tovaryšově nevhodném chování na vandru zpravena. Státní aparát se samozřejmě obával i toho, aby vandrovníci nenasákli na cestách státu nebezpečnými myšlenkami. Bylo proto vandrovníkům zakázáno se účastnit činnosti nepovolených spolků a jiných zlořádů proti státnímu zřízení. Nejvyšší formou persekuce potom byl zákaz pracovního působení ve všech státech německého spolku.
Vandrovníci z českých zemí ponejvíce cestovali po zemích monarchie, jejich touhou bylo spatřit moře a proto nezřídka jejich kroky mířily do dnes severoitalského Terstu. Často se ale pouštěli též do německých zemí a výjimkou nejsou vandrovnické cesty spojené s náboženskými poutěmi do Říma, francouzských Lurd či dokonce do Jeruzaléma k Božímu hrobu.
Zdroj: JANÁČEK, Josef. Řemeslná výroba v českých městech v 16. století. Praha: Československá akademie věd, 1961, s. 232.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora