STARÁ ŠUMAVA: Masopustní Popeleční středa

STARÁ ŠUMAVA: Masopustní Popeleční středa

 

Ať už jste věřící, nebo ne, asi víte, že jaro, respektive dobu před Velikonocemi měli naši předkové spojenou s odepíráním si pozemských radostí a s postním obdobím. Mělo to své náboženské vysvětlení, ale i praktický základ: na sklonku zimy a začátkem jara docházely zásoby potravin, slabší jedinci mnohdy zemřeli kvůli nedostatečné výživě. Všichni lidé svorně vyhlíželi jaro a první rostliny a mláďata, která by se dala sníst.

Popeleční středou – se začíná čtyřicetidenní příprava na Velikonoce – doba postní. A nad našimi hlavami zazní: „Pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš!“ Spojení lidského života a popele nás v myšlenkách bezděky zavádí na hřbitovy. To jsou místa, kde slova „prach a popel“ dostávají konkrétní tvář.

Po veselém masopustní období nastává čas útlumu, čili půstu. Ten začínal na Popeleční středu, která připadne letos na 6. března. Vesnická pospolitost se zúčastnila symbolického, humorného pohřbu. V ten den bylo víc dovoleno ženám. Tento den volali i Škaredá středa, neboť všechny ženy měly svátek. Byl to čas, kdy pojedli maso z ročních a lednových zabijaček a ještě nepřišel čas mláďat koz, či beránků.

Název dne pochází ze zvyku pálit palmy nebo kočičky z Květné neděle z loňského roku. Takto získaný popel se používá při bohoslužbě Popeleční středy, kdy jsou věřící poznamenáni křížkem, popelem na čelo. Proč vlastně má Popeleční středa, první den katolického půstu, lidové pojmenování škaredá? Škaredá/Popeleční středa souvisí s pojmem masopust.

Tradice masopustu jako jedné z nejstarodávnějších karnevalových tradic uvítání příchodu jara v den rovnodennosti sahá až do pohanství. Epiteton škaredá ‚nepříjemná, mrzutá, nevlídná‘ dostala v češtině první středa katolického velikonočního postu snad proto, že byla pronikavým kontrastem k předcházejícímu masopustnímu úterý, srov.: „Po masopustním úterý ku se středa škaredí.“

Nastal půst. Ráno jdou všichni osadníci do chrámu pro „popelec“, aby si připomněli „marnost světa“. V domácnostech zahostí se klid, zpívají se postní písně… Prostý tmavý šat, svědomitý půst byly hlavní známky nastávajícího postu. Mnozí odříkají se šňupání, kouření i kořalky. Na „škaredou“ středu, jak také popeleční někde říkají, ustávalo se v předení… Známé je rčení „Na škaredou středu už neráda předu…“

A ještě jednu pověst: Masopust, ten nejveselejší ze všech svátků v kalendáři, se za starých dob slavil v každé vesnici. Masopustní tancovačka má prý končit o půl noci před popeleční středou. V čertovinské hospodě se však často stávalo, že lidé chtěli tancovat i daleko přes půlnoc, a proto přepláceli muzikanty, aby hráli dál. Talíř před nimi byl stále plný peněz, a tak muzikanti hráli a hráli. Jednou zase byla popeleční středa a bylo už daleko po půlnoci, když na dvoře hospody zastavily tři černé kočáry. Táhli je černí koně a v každém z kočárů seděli dva černí páni. Ti vzápětí vešli do sálu, kde se pustili do tance, nad nímž však všichni přítomní vrtěli hlavou. Tanečníci byli hned v jednom koutě, hned zas ve druhém, spíš se vznášeli, než šlapali po zemi, a tak jich bylo všude plno. Ostatní tancující pomalu odpadali, protože jejich tempu nestačili, anebo byli těmi podivnými tanečníky z kola vystrčeni. Černí páni stále zvyšovali tempo, avšak co chvíli některý z nich přitančil k talíři s penězi pro muzikanty a tu do něj bouchl, tu strčil, takže si muzikanti dělali naděje, že na talíři stále přibývá peněz. Všichni se už viděli, jak se o peníze dělí. Na druhé straně se některým z nich honily hlavou všemožné úvahy o těch divných pánech i obavy, co bude dál. Nakonec trumpetista Hozák řekl: „Hoši, hrajte pořád dál, ale radši se ani moc nerozhlížejte, ať se děje, co se děje!“ Ostatní poslechli a hráli, ani se nedívali na noty, až postupně samou únavou i strachem usnuli. Když nehrála hudba, lidé se začali trousit domů, a tak už ani neviděli, jak všem muzikantům začaly z rukou vypadávat nástroje. Spali až do rána, ale jak se probudili, hnali se nejdříve k talíři s penězi. Jejich překvapení však bylo nemilé, nebyla na něm ani jedna mince, byl plný koňských homolek.

Od té doby se vesnici začalo říkat Čertovina, protože ti černí páni prý byli čerti.

Zdroj: J. Spilka, Rukopisná sbírka staročeských pranostik, Český lid 51, 1964, s. 314. Cicák Petr z dostupných zdrojů

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů