STARÁ ŠUMAVA: Zlatavý kousek nebe

STARÁ ŠUMAVA: Zlatavý kousek nebe

 

Je úžasné, kolik pokrmů naší kuchyně má magický či rituální přesah. Únor je svátkem lidí zamilovaných do koblih a božích milostí. Boží milosti jsou tradičním masopustním cukrovím našich babiček a prababiček. Je to vynikající křehká sladkost, ke které těžko najdeme srovnání. A také jen málokdo odolá tak lahodnému pokušení, jakým jsou právě koblihy.

Masopustní koblihy, mají být lehké jako pěna a křehké, aby se v ústech rozplývaly. Barvu mají mít zlatavou a kolem bílý proužek.Jsou to koblihy nadýchané jako vánek a když se do nich pořádně zakousnete, můžete se spolehnout, že vám na tváři skončí poprašek vanilkového cukru…

Tučným, a někde vcelku bez okolků nazývaným Tlustým čtvrtkem vstupuje obžerstvím a kratochvilnými radovánkami nabité masopustní období do mohutného finále. Teď anebo nikdy! Veselme se, radujme se a hřešme jako o život, protože až muzikanti zavřou basu do skříně, nastane Velký půst. Ačkoliv o Tučném čtvrtku se nám podle tradice má lesknout huba omastkem, abychom nejen na půst, ale na celý rok nabrali sílu.

Boží milosti se dávaly oráčům, než poprvé na jaře vyjeli na pole. Patřily také k poutníkům, kteří se vydávali na cestu za posvátnými místy. Díky tomu, že jsou v tomhle zubatém cukroví otvory, se jimi mohl bloudící podívat skrz a najít správný směr. Prý se také boží milosti vázaly červenou stužkou na zápěstí budoucích novomanželů, kteří spolu se zaříkáváním procházeli svatebním obřadem. Ach, jak romantické a čarokrásné!

První zmínky o specializovaném pekaři kobližníkovi pocházejí již ze 14. století. O něco mladší jsou zmínky o ženách – kobližnicích. Ve středověku slovo koblih symbolizovalo masopust – maso není, koblihy jíst nebo též rozmařilé hodování. Ve středověkých receptářích se setkáme s rozličnými náplněmi a různými druhy koření, které hospodyňky do koblížků přidávaly. Jedná se třeba o řeřichu, šalvěj či kdoule.

Koblihy se smažily ve vysoké vrstvě toho nejlepšího oleje (někdy i bukvicového). Olej lidé nedokázali konzervovat, a proto si v zimním období, kdy se lisoval, oblíbili právě smažené koblihy. I koblihy mají svou historii. Již staří Egypťané prý běžně smažili koblihy. Také staří Ŕímané nazývali podobné kulaté pečivo „Globuli“, což v překladu znamená kulička. Plnili je mákem, nebo medem a na koblihy měli dokonce vlastní recept.

Vznik koblihy je opředený mnoha mýty. Vídeňáci přísahají, že toto chutné pečivo vynalezla pekařka Cäcilie Krapf Mandoletti, která v roce 1690 ve svém obchůdku u brány Peilertor vyrobila „Cilikugeln“, známé po celé Vídni, a v době masopustu je plnila zavařeninou. Kromě toho ale existuje i pověst, že kdysi jedna nešťastně zamilovaná kuchařka omylem vložila připravené těsto do oleje, namísto do trouby, a právě tak vznikly koblihy.

V každém případě kobliha s charakteristickým bílým kroužkem, kraluje masopustu. Velmi často se vypráví příběh jednoho berlínského cukráře. Ten prý v roce 1750 pekl první koblihy vojákům ve válce. Jelikož sám ve válce sloužil a střílel z kanónu, bitva ho od svého řemesla neodradila. Naopak, napadlo ho péct sladké pochoutky ve tvaru dělových koulí.

Ve třicátých letech se v Rakousku dokonce řešil spor o tom, kdo smí péct masopustní koblihy, kterým se v Rakousku říká Faschingskrapfen. Cukráři tvrdili, že výroba masopustních koblih patří do cukrářské dílny a pekaři byli opačného názoru ve svůj prospěch. Spor obou profesí se dostal až před Rakouský spolkový soudní dvůr. Vysoká instituce spravedlnosti rozhodla šalamounsky, že koblihy jsou výrobkem moučným a mohou je proto vyrábět jak cukráři, tak i pekaři. Je pozoruhodné, že ačkoliv jsme coby národ považováni bezmála za pohany, boží milosti jsou nám blízké. Jen si pod tím pojmem každý představuje něco jiného.

I ti, kdo jsou na hony vzdáleni duchovním sférám a spíš, jak se říká, myslí jen na to jídlo, mají na boží milosti recept přinejmenším trojí a nejméně dvojí na jejich finální přípravu. Někde se boží milosti jedly celoročně, ale spíš patřily mezi jídla speciální, především vánoční a velikonoční. Nezbytnou součástí byly různých hodů a hlavně závěru Masopustu. Každopádně na ty, které připravovala babička či matka vzpomínají všichni jako na cosi neskutečně dobrého, ale v tom může hrát roli uplývající čas, sentiment i magický název zákusku.

Pro období masopustu je kynuté, ve vyšší vrstvě tuku smažené pečivo charakteristické. Koblihy mohou být plněné nebo také neplněné. U nás se obvykle plní zavařeninami, povidly nebo makovými nádivkami. Ve středověku je prý vyráběli specializovaní pekaři – kobližníci, ale postupem času se jejich příprava přesunula do kuchyní běžných domácností.

Koblihy byly tradiční odměnou pro masopustní maškary, které si je pak spolu s jinými pochoutkami odnášely jako výslužku. Ze stejného těsta se smaží nejrůznější tvary – pletýnky, uzly, kohoutí hřebínky, ještě zatepla obalované v cukru.

Zajímavé jsou tzv. tažené koblihy, které se v masopustním období připravují v šumavské Čkyni. Vykynuté koblihové těsto rozdělí na kousky, které vytvarují do koulí o něco menších než tenisový míček. Prsty se pak těsto vytahuje od středu a lehce stáčí. Vytváří se tak kruh s válečkem, jehož střední část zůstává tenká. Pak se smaží a obalují v moučkovém cukru s vanilkou. Čkyňské tažené koblihy samozřejmě nejsou plněné. Koblihy byly a jsou oblíbené nejen po Evropě, ale také v Americe, kam připluly spolu s německými imigranty. Velmi populární jsou tu tzv. doughnuts – koblihy s dírou uprostřed, jimž dávají příchuť různé polevy.

 

Zdroj: Historie vaření, Eva Všetíčková – ABC Zahrady a Bydlení

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů