STARÁ ŠUMAVA: Povídání o masopustu

STARÁ ŠUMAVA: Povídání o masopustu

 

Masopust začíná ukončením doby vánoční první neděli po svátku Tří králů (v některých oblastech se jí říkalo Telecí) a končí před Popeleční středou, kterou nastává čtyřicetidenní půst před Božím hodem velikonočním. Ten spadá na první neděli po prvním jarním úplňku a z toho vyplývá i každoročně se měnící masopustní období. Jeho délka se mění v závislosti na Velikonocích.

Masopustní neděle může být v době od 8. února až do 16. března, což je nejzazší termín. Vše se odvozuje od prvního úplňku a od výpočtu velikonoční neděle. Protože jsou Velikonoce svátkem pohyblivým, zvažovala stanovení pevného data Ekumenická rada na pátém valném shromáždění církví konaném v roce 1975 v Nairobi. Jako jednu z variant zvažovala datum 9. dubna, jako možné datum Kristova zázračného zmrtvýchvstání. Od tohoto data by se odpočítalo 40 dní doby velikonoční, postní.

Dalším aspektem důležitým pro výpočet Velikonoc, potažmo masopustu, je devatenáctiletý cyklus tzv. zlatého čísla, kdy se nesmí slavit Velikonoční neděle dvakrát v nejzazším přípustném termínu, tedy 25. dubna; musí být, pokud takový případ nastane jedna z Velikonočních nedělí o týden přesunuta.

V Čechách pochází zřejmě nejstarší zmínka o masopustu z druhé poloviny 13. století od Vlacha Henrica de Isernia, který působil ve službách Přemysla Otakara II. Zmiňuje se, že poslední tři dny masopustu propuká všude bujné veselí. Masopust slavili všichni, od nejchudších po panovníky. Čeští králové vystrojovali bujaré hostiny, kam zvali nejen šlechtu, ale později i zástupce městského stavu.

V Čechách jsou nejstarší zmínky o rozpustilých veselicích ze 13. století, většinou v kritickém tónu, s výhradami k nadměrnému pití, nestřídmosti v jídle, bláznivým kouskům a rozpustilým písním. Tomáš Štítný ze Štítného nazval hod masopustní hodem ďábelským. V roce 1393 napsal v Řeči nedělní a sváteční: „Bláznové veselí v tento čas zlým obyčejem… Slaví masopust v obžestvie, v smilnej žádosti… Libují si v šeredných řečech a libují si zvláště v šeredných piesniech…“

Lidé se však chtěli bavit a veselice a tancovačky se střídaly se svatbami, zabijačkami a hodováním. Z celého masopustního období se nejvíce slavily ostatky, končiny (též „bláznivé dny“, „dny bláznové“), tj. masopustní neděle, pondělí a úterý, jež bývaly považovány za dny sváteční, kdy chodily návštěvy. Čeleď tehdy dostávala volno a ve 40. letech se ve školách ani nevyučovalo.

Historické zprávy o přestrojování do bláznových kukel, zvířecí podoby, do masek opačného pohlaví jsou bezesporu také zajímavé. První zmínky o škrabošce u nás pocházejí z roku 1493 ze Starých letopisů. „V 15. věku maškaři… nebrávali na sebe lidí, jako dnes se děje, kroj starých zašlých dob anebo kroj cizích národův, alebrž přerádi strojili se za zvířata, za opice, medvědy, ptáky a všelijaké potvory. A když neolepili se po všem těle chlupy, peřím slamou, hoblovačkami, alespoň larvou snažili se býti maškarem zvířecím. Sáhl-li maškar ke kostymu lidskému, to nejspíš proměnil při něm jenom střih: tedy místo úzkých nohavic 15. věku vzal na sebe nohavice velmi široké, nebo což bylo ještě prostější, obrátil obyčejný šat naruby a šel na ulici na karneval.“

V 15. století vystoupilo proti tomuto svátku mnoho mravokárců, mj. Petr Chelčický a Jan Hus. Přesto se masopustní karnevaly zachovaly a do dovádění se aktivně zapojovaly i ženy, dokonce si na sebe braly mužské součásti oděvu. Tak roku 1522 se v Jihlavě měšťanky oblékly do mužských kalhot a ověsily se zrcadly. Pro obveselení chodily ženy s kožichem obráceným naruby.

V Čechách se pořádaly mumraje (průvody), které vycházely z karnevalové kultury. Ta se k nám šířila hlavně z německého a italského prostředí prostřednictvím šlechty a měšťanstva. Ve městech byly i specifické zábavy a průvody řemeslnických cechů. Např. Čeněk Zíbrt se zmiňuje o řeznících, kteří prý chodívali „s koží“, provozovali masopustní hry a tancovali přitom zvláštní tance. Petr Vok obyčejně o masopustu, kdy se řídil patrně ustáleným zvykem pořádat taneční zábavu, pozval se k některému sousedovi do Třeboně a poručil, „kteří měšťané s manželkami a dcerami mají k tomu přijíti. Tu dal ze zámku jídla, víno nositi a byl s nimi vesel. Časem muzika musela při tom býti a tancovalo se, čemuž se pán svou rozkoší díval a kdo co na pánu požádal, všecko obdržel.“

Panovnické masopustní reje se po třicetileté válce přenesly z Pražského hradu na císařský dvůr do Vídně. V 18. a 19. století se ve vyšší společnosti stalo módou pořádat selskou svatbu. Tak roku 1724 šel ve Vídni rakouský císař s císařovnou za hospodáře a hospodyni, dále zde byly masky ženicha, nevěsty, řemeslníků, sedláků z různých zemí, dudář, dudářka. V roce 1725 byl při selské svatbě přestrojen kníže Auerperg za českého sedláka a hrabě Harrach za hanáckého sedláka.

Z masopustních veselostí, tanců a přestrojování se v polovině 18. století vyvinuly podle cizího vzoru zvláštní masopustní zábavy – reduty/redouty a merendy. První v Čechách se konala roku 1752 v pražském pivovaru „U Klepotu“. Reduty byly původně určeny jen šlechticům, úředníkům, důstojníkům a dalším vznešenějším pánům. Z Plzně máme záznamy, že takovéto taneční zábavy byly nazývány besedy, nebo také assemblée konané v divadle, které bylo této příležitosti vždy přizpůsobeno.

V masopustním období „od roku 1862 pořádaly se maškarní redouty také U císaře rakouského, takže měla odtud Plzeň redouty dvojí. Dne 27. února toho roku, pořádal se, jakož i příští léta, věneček U zlatého anděla, měsíc před tím bly bal paré U zlatého orla. Čistý výtěžek tří reunií činil 571 zl. 95kr. Polovina věnovala se pohořelým v Nýrsku, polovina místnímu chudinskému fondu.“

Zdroj: Zíbrt, Č. – Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní. Praha 1899 Macháček, F.: Masopust na Plzeňsku. Plzeň 1913

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů