STARÁ ŠUMAVA: Zapomenutí cvočkaři
Kraj, který je pod vládou lesů, zlata i železné rudy, se lesní opuštěností podobá dávnému keltskému Boiohemu. Je to kraj sklářů, dřevařů, pytláků a dalších lidí a tajemných bytostí lesa. Na jaře zde rozkvétají louky plné modrých kosatců, na podzim se skály pokryté buky a duby barví do žluta a suťová pole pokrývá rajská zahrada mechů a lišejníků.
A přece je v těchto krásných skalnatinách a šedavých horizontech něco studeného a skoro nepřátelského – snad stíny dávných bojovníků, dýmy milířů, strašidelné pověsti o lesních démonech či odlesk hornické a cvočkařské bídy…
Tradičním a historicky nejstarším kovovým spojovacím prvkem je hřeb či hřebík. Cvočkařství, ruční výroba hřebíků, různých skob či cvočků do bot je dnes už téměř zapomenuté řemeslo, avšak s velmi dlouhou a zajímavou historií.
Pro cvočkaře se užívalo různých názvů, jako např. cvočkář, šerkař, nágelšmíd, malokovář. Cvočkařství a výroba hřebíků bylo jedno z nejtvrdších řemesel 17.–20. století, které zaniklo po první světové válce, kdy převzaly celou výrobu továrny. Cvokařské řemeslo obnášelo denně až 40 tisíc úderů kladivem na jednoho cvokaře, což za týden dělalo asi 10 tisíc hřebíků. Hřebíky se lišily nejen svou velikostí, nýbrž i ukováním své hlavy podle toho, jakým účelům měly sloužit. Podle své funkce byly nazývány podlažníky, laťové, prkeňáky, podkováky, zatloukací, vratové, šindeláky, pantováky, rámové, rákosníky, zámkové a kolejnicové.
Ve starých cenících vyskytují se ještě hřebíky anglické, ruské, francouzské, německé a saské. Rozdíl mezi nimi spočíval obyčejně ve zpracování hlavy. Jeden druh se nazýval erární, protože sloužil k podkování koní. Cvokaři vyráběli též drobné hřebíky pro potřeby obuvníků – zvané štemlované či pifle – které se zatloukaly do podešví bot. Cvočky, jimž se říkalo slováčkové, se přitloukaly do podkovek mužských a chlapeckých bot. Pro cukrovary vyráběli cvokaři cvoky pocínované, sloužily ke spájení homolových forem.
Podle druhu hřebíků byl jmenován zpočátku i jejich výrobce. Kdo vyráběl malé hřebíky, slul původně cvočkař, výrobce středních hřebíků cvokař a kovář velkých hřebů nazýval se hřebíkář. Hřebíky můžeme v zásadě rozdělit na ty s hlavou a bez hlavy, kterým také říkáme klínce. Ty s hlavou rozdělujeme na hřebíky s hlavou plochou a vypouklou. Bývají nepravidelně kruhového, oválného nebo obdélného, či čtvercového tvaru.
Důležitou součástí hřebu je i jeho dřík. Můžeme se setkat s dříky hraněnými, obdélného a čtvercového průřezu i válcovými s průřezem kruhovým. Hřebíky s hlavami plochými, horizontálními, kdy hlava pravidelně přesahuje patu dříku, sloužily hlavně k připevňování různých materiálů. Ať už se jednalo o plechy, různá stavební kování, kůže a podobně. Typickým stavebním hřebíkem byl ale hřebík s nepravidelně kruhovou, horizontální, vypouklou hlavou. Ty sloužily ke spojování a upevňování. Dříky u nich vybíhají centricky ze spodní plochy hlavy hřebíku.
Můžeme se ovšem setkat s hřeby s excentricky nasazeným dříkem, někdy na samém okraji kruhové nebo obdélné hlavy. Ty mohly sloužit, například, k zavěšování předmětů. K dalšímu typu středověkých stavebních hřebíků patří hřebík křídlovitý, kterému také říkáme, díky jeho použití, hřebík laťový. Má horizontální, protilehle roztepanou úzkou hlavu a hraněný dřík.
V období vrcholného středověku byly považovány za typické stavební hřebíky, jež sloužily ke spojování a upevňování. Drobné k uchycení krytiny stejně jako hřebíky šindelové. Právě pro toto jejich podobné použití jsou mezi sebou zaměňovány. Hřebík šindelový má velmi drobnou vertikální hlavu, ohnutou až háčkovitou, někdy i zavinutou v očko. Další skupinou hřebíků středověku jsou hřebíky bez hlavy (klínce). Vlastně se jedná jen jakoby o dříky hřebů. U vrcholu většinou masivnější s obdélným, kruhovým nebo trojúhelníkovým průřezem, které se ke spodnímu konci rovnoměrně zužují v obdélném průřezu. Je to hřeb pro stavební použití k vytváření spojů, ovšem drobné hřebíky bezhlavicové, nálevkovité, se používaly jako podkováky.
Když už tu píšu o podkovách, tak tam se používala ve středověku celá škála tvarově různých hřebů – podkováků. Od 11. do 13. století to byly hlavně hřeby s hlavou plochou půlkruhovou, ale také plochou lichoběžníkovou či ve formě jehlanu. Postupně se přidávaly drobné hřebíky s hlavou křídlovitou, kladivovitou, vertikálně hranolovitou a zmiňované hřeby bezhlavicovité nálevkovité. Ne všechny hřebíky můžeme v dobových iluminacích a obrázcích přesně identifikovat. Jejich použití nám spíše objasňují archeologické nálezy v různých situacích. Můžete si prohlédnout jen to, co dávní umělci považovali v dané době za důležité.
Zdroj typologie: R. Krajíce, Rossy, JIRÁSEK, Jindřich. Cvokaři: o zaniklém řemesle z rožmitálského údolí, Kořan Jan, Staré české železářství, Práce, Praha 1946, Winter 1909
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora