STARÁ ŠUMAVA: Střecha, která roste v lese
Šindelové střechy jsou neodmyslitelně spjaty s lidovou architekturou horských a podhorských oblastí, zejména Šumavy. Až do 19. století byla právě šindeli krytá většina domů, kostelů, hradů i zámků. Jakými výrobky ze dřeva si lidé v šumavských chalupách přivydělávali?
Výroba šindele, dřeváky, hospodářské náčiní, kuchyňské potřeby, kolovrátky a další pomůcky ke zpracování lnu, cívky na nitě, zátky do sudů, dřevěný drát, žaluziová prkénka, násady na biče, hračky. A mistr šindelář musel mít dobrou ruku, aby nasekal šindele pěkně rovně, pak je upravil a šup s nimi na střechu, kdyby snad lilo. Zásoby kvalitního dřeva daly na Šumavě vzniknout mnoha řemeslům, kteří svou činnost zde vykonávali. Pokrývání střech je stejně staré, jako stavitelství samo. Dřevěný štípaný šindel byl kdysi a není tomu zase tak dávno, krytinou chudých. Dnes je tomu přesně naopak.
Dřevěné šindele byly tradiční a v minulosti nejpoužívanější střešní krytinou na lidových stavbách. Na přelomu 19. a 20. století byly běžnou krytinou především v horských a podhorských oblastech, kde doplňovali konstrukce roubených staveb. Z důvodu větší trvanlivosti byly postupem času stávající došky nahrazovány šindeli i v níže položených oblastech. Vzhledem ke své náročnosti na výrobu a pokládku si je mohly dovolit lidé z bohatších vrstev na svých panských staveních, církevních stavbách a městských budovách.
Ručně vyráběné dřevěné šindele udávaly stavbám ušlechtilost díky vysokým praktickým a estetickým nárokům na střešní krytinu. Pojem šindel má původ v územích, které byli součástí Římské říše a je odvozen z latinského pojmu ,, scindula “, což je vysvětleno jako štípat. Dřevěná krytina téměř zmizela z našich střech, stejně tak jako spojení dřevěný šindel z našeho slovníku. I když Marie Terezie vydala zákon o zákazu používání spalných krytin ve městech, na vesnicích se dřevěný šindel udržel až do první poloviny 20. století. Ve snaze zabránit velkým městským požárům se dle nich měly pokrývat střechy výhradně břidlicí, pálenými taškami a později eternitem. Ještě dnes najdeme u mnohých domů ve městech pod novou krytinou původní šindele.
Po druhé světové válce začalo upadat tesařské řemeslo a s ním se vytráceli i kvalitní šindeláři. Výroba šindele byla vždy těžkou prací a aby se ušetřilo za dopravu, tak šindeláři vyráželi též do světa šindele vyrábět přímo na staveništi. Většinou každý domkář a hospodář si dokázal vyrobit šindel na opravu střechy sám. Lidé si jeho výrobou i přivydělávali přes zimu. Lepší kousky, ty široké, sloužily k prodeji a užší na vlastní střechu. K dřívější ruční výrobě štípaných šindelů bylo potřeba jen několik málo nástrojů, ke štípání materiálu sekera s palicí, k obřezání poříz (dlouhý nůž s rukojetí na obou stranách), na zhotovení drážky pak fugovník. Většina výrobního procesu probíhala na dřevěné přichycovací stolici zvané strýc.
Starou tradicí bylo na Šumavě zhotovování šindelů. Nejdříve se také dělaly jen v malém, podomácku, ovšem ve druhé polovině 19. století se počaly vyrábět na schwarzenberské pile na Prášilech strojově, zaměstnalo se hodně dělníků, kteří si začali vydělávat a nosit domů pravidelně peníze a tak se výroba šindele v malých továrničkách postupně rozšířila i do ostatních částí Šumavy. Podle mínění starousedlíků, ale byly tyto šindele dost špatné, snad vinou řidšího dřeva z mokřin, málo vydržely a propouštěly vodu a tak jak rychle se obchod s nimi rozšířil, tak brzy upadl a od jejich výroby se postupně upustilo.
Zdroj: Dřevařství na Šumavě
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora