ŽIVÉ TRADICE: Masopustní oslavy našich předků nebyly žádné odpolední čaje
Masopust v Roztokách, foto Jan Faukner, 2016
Masopustní obchůzky jsou jednou z tradic, která v naší zemi zůstává i nadále velmi silná. Každoročně se konají ve stovkách měst a obcí a jejich podoba se neustále mění. Do lidového masopustu pronikají prvky z městských karnevalů a díky velkým folklórním festivalům se také jednotlivé prvky a masky přenášejí do nových oblastí, kde by je dříve nikdo nečekal.
Ať už se chystáte oslavit konec masopustu na tradiční vesnické veselici, nebo na městském bále či šibřinkách, v dnešním článku si můžete přečíst o jeho historii, vývoji a zvláštnostech.
V širším pojetí označuje masopust období od Tří králů do Popeleční středy, v užším konec tohoto období, kterému se také říká fašank, ostatky, končiny, maškara, nebo voračky. Celková délka tohoto období závisí na datu Velikonoc. Konec masopustu je tedy pohyblivý a spadá do rozmezí od poloviny února do počátku března, podle čehož je označován také jako krátký nebo dlouhý masopust.
Počátky těchto venkovských slavností můžeme vysledovat až do hluboce předkřesťanských dob. Vychází z lidových obyčejů, které mají v rámci celé Evropy společný základ. V jádru se jedná o typický rituál přechodu, provázející konec zimy a začátek jara. Jeho obřady jsou tvořeny souborem magických plodonosných a ochranných rituálů (masky medvěda, koně, kozla, býka) a vztahují se především k zemědělským pracem a v určitém vztahu i ke kultu mrtvých předků (postavy džiadů, starců – židů).
Svým pozdějším charakterem masopustní oslavy vzdáleně navazují také na antické slavnosti na počest boha vína a nevázaného veselí Bakcha (bakchanálie, dionýzie, saturnálie, luperkálie), jejichž součástí byly iniciační obřady. Nejstarší záznamy o masopustních oslavách najdeme v pramenech ze 13. století. Tehdy se jednalo o studentskou zábavu a koledu, která byla převážně městskou záležitostí. Hlavní součástí těchto obchůzek byly masopustní hry. Jejich ústřední postava – Masopust – se chlubil svou poživačností a veselou a svobodnou myslí a sváděl ostatní k nestřídmosti a nezřízeným radovánkám (Tragédie Masopusta od Mikuláše Dačického z Heslova, Hádka Masopusta s postem, Salička apod.). Tato postava bývá někdy nazývána také Bakchus či Bachus, což je však spíše projevem renesanční vzdělanosti studentů, než důsledkem návaznosti na starověké bakchanálie.
Masopustní lidové maškary v průvodu pražských Židů r. 1741 na počest narození císaře Josefa II.
Od 15. století už má masopust podobu světských lidových oslav. V rámci liturgického roku, spadají tyto dny mezi dvěma nejvýznamnějšími křesťanskými svátky do tzv. 1. mezidobí., které v rámci křesťanského ritu neukládá věřícím žádné zvláštní úkony. Tohoto volného prostoru ve společenském i duchovním životě vesnického lidu se tak ujímá světská kultura a zaplňuje ho svatbami, tancovačkami, hostinami a masopustním veselím. Církev většinu těchto radovánek nepřijala a masopust, na rozdíl od jiných původně světských svátků, nikdy nezahrnula do liturgického roku. I přes to však byly tyto každoroční výstřelky obvykle tolerovány, pokud ovšem nepřekročily únosnou mez.
To, jakým způsobem se v té které době slavil konec masopustu, někdy také označovaný svět naruby (ačkoliv výstižnější by z tohoto pohledu byl možná termín svět jako kyvadlo), nám dokonale ilustruje tehdejší společenské klima. V zemích prvního světa se dnes existenční i společenský tlak blíží exponenciálně nule a stejně umírněný je i převrácený obraz tohoto světa. Současné masopustní oslavy jsou až dětsky nevinné, dobromyslné a laskavé a jejich nejhorším následkem bývá kocovina a několik rozbitých oken. Nahlédneme-li však zpátky do minulosti, budou se s ubývajícími stoletími tyto rozdíly neustále zvyšovat. Získáme tak extrémně polarizovaný obraz společnosti, kde stojí na jedné straně vážný svět pod taktovkou oficiální kultury, krutý svět plný existenciálních obav, sešněrovaný přísnou morálkou a zbožností, na druhé pak svět na ruby, bláznivý svět plný pijáctví a obžerství, kdy pocit bezpečí, pramenící z anonymity pod maskou, davová psychóza a vzájemné hecování, boří veškeré zábrany a temná zákoutí lidských duší, nahromaděný společenský tlak a agrese tak získávají volný průchod ve veřejném výsměchu, bezohledném ponižování, urážkách a násilí.
Masopustní oslavy našich předků nebyly žádné odpolední čaje a i z tohoto důvodu bylo nejprve potřeba získat souhlas úřadů s jejich konáním. Žádost o povolení masopustního průvodu se z čisté oficiality postupem času změnila v rituál a nedílnou součást masopustních oslav jako takových. Většinou o něj žádá laufr či tyrol u starosty obce a celý akt je spojen s legrací a veselím. Jakmile průvod získá starostův souhlas, může začít maškarní rej.
Fašanková obchůzka, tanec šable, Borský Mikuláš, foto: J. Tomeš 1974
Masopustní obchůzky prochází vsí a předvádí různé rituály, která mají v jednotlivých oblastech pestrou paletu variant a liší se i jejich princip. Ústředním motivem může být usmrcování zvířete či postavy (kobyla, medvěd, Masopust) a její vzkříšení, komická svatba, mečové, šavlové či kolové tance, chození s klátem (kus dřeva), vyorávání brázdy a chození s medvědem či kobylou. Všechny tyto obřady souvisejí s ritem přechodu. K dalším výjevům patří náznaky kopulace (medvěd a kozel, válení se po zemi, strkání hole s ježčí kůží a kominické štětky ženám pod sukni), plodonosné rituály (křížové tance turků, skákání s medvědem na konopě a na len) a různé scénky parodující lidské vlastnosti i společenské jevy. Tyto výjevy mají fragmentární ráz a provádí se opakovaně u každé chalupy. Všechny postavy nesou různé nádoby, do kterých dostávají ve staveních koledu. Laufr nese rožeň, na který se napichuje slanina a uzené maso. Ženuška má košíček, žid pytel a bába nůši. Bez rekvizit jsou pouze masky zvířat. Na návsi se pak může konat souvislý program plný různých scének, ve kterých se snoubí prvky lidového divadla, cirkusu a improvizace. Do veškerého dění se zapojují nejen maškary, ale i obecenstvo.
Zajímavé jsou detaily masopustních obchůzek, které se dochovaly jako zlomky prastarých magických praktik.
Hospodyně tančí s medvědem či slaměným a vyskakuje při tom na vysoký len a konopí. Rolničky a zvonce na sukních slaměných a řetězy v rukou židů zahánějí zlé síly a nemoci. Ze suknic slaměných se trhají stébla slámy a vkládají se husám do hnízda, aby dobře seděly na vejcích. Na Českomoravské vrchovině nosí dva družbové na talířku jablko se snítkou rozmarýnu, jako prosperitní symbol. V Podlesí mají židé na zádech panenku, symbol druhého dobrého já, které zatím čeká skromně ukryto za zády hříšné masky. Kominíci na Hlinsku mají na zádech a kalhotách bílý ciferník, jako symbol běhu času i přechodu ze zimy do jara.
Masopustní průvod v Hořehledech na Plzeňsku, obraz J. Hodka 1895
Oslavy konce masopustu začínají na tučný čtvrtek, kdy se obvykle konají zabijačky, připravují se tučné a mastné pokrmy a smaží se zlaté koblížky, šišky a boží milosti. V tento den se měl každý co nejvíce najíst a napít, aby byl zdravý a celý rok při síle. Dočervena vypečené kulaté koblížky mohly symbolizovat Slunce a tuku, na kterém byly smaženy se připisovala zvláštní moc.
V masopustním období se také konala většina svateb, na které bylo během pauzy v zemědělských pracích dostatek času. Do svateb tak pronikalo mnoho masopustních prvků a naopak. Součástí tradiční svatby jsou tak různé iniciační projevy, které vyjadřují přijetí nevěsty mezi vdané ženy a zároveň můžeme najít různé matrimoniální prvky i v masopustních rituálech. Masopustu, během kterého se neuskutečnila žádná svatba, se říkalo masopust jalový. Dívky, které zůstaly svobodné se staly terčem různých forem posměchu. V oblasti Rožnova chodívali takzvaní klátníci a snažili se jim na nohu přivázat klát (kus dřeva). Někde se děvčata výsměšně zapřahovala do pluhu, kdy tato orba měla jasnou sexuální symboliku.
Důležitou součástí masopustu byly takzvané voračky. V některých oblastech daly dokonce jméno posledním třem dnům masopustního období. Kromě masopustních obchůzek s maškarami v tuto dobu chodili také takzvaní voráči (nepřevlečení, či maskovaní za kominíky a židy) s praporem a někdy i pluhem a symbolicky vyorávali první brázdu nového roku. Za tento magický rituál, který měl probudit půdu a zajistit dobrou úrodu, dostávali od hospodářů výslužku. Václav Krolmus zaznamenal na Litoměřicku zajímavější a nejspíš i starší variantu tohoto rituálu, kdy pluh táhly tři nahé ženy.
K masopustu patří také různé zábavy, plesy, hry a tancovačky. Ženy v tomto období sehrávaly aktivní úlohu, pořádaly si vlastní, tzv. babské bály, při kterých přijímaly novomanželky do společenství vdaných paní a na Škaredou středu držely zvláštní slavnost, jejíž součástí byly různé magické úkony za zmnožení domácího zvířectva.
Vlastní masopustní zábavy měla též mládež. Byla to příležitost k vzájemnému namlouvání a často zde vznikaly zárodky nových vztahů, které byly o následujících masopustech zpečetěny svatbou. Na královéhradecku pekly matky dospívajícím dcerkám pro tuto příležitost vrkoč – věnec, do kterého jsou zapíchnuté špejle se sušeným ovocem a mašličkami, který je jinak typickým mikulášským a vánočním dárkem. Dívky pak na zábavě těmito věnečky korunovaly své vyvolené chlapce. Kdybyste si však mysleli, jak si hoši na věnečcích pochutnali, velmi byste se mýlili. Většina z nich si svůj věnec schovala a opatrovala jej jako drahou památku.
Na střední Moravě tvoří masopustní zvyklosti hry a zábavy vesnické mládeže celý komplex, kterému se říká ostatkové právo. V čele těchto slavností stojí stárek. Získat významnou roli stárka a nosit právo (ozdobená šavle či hůl) byla pro každého mladíka velká čest.
Zkrátka nepřišly ani děti, které měly svůj malý masopust, malou muziku, chodily s kobylou, či po babkách.
Vyhazování pádlem, masopustní zábava staročeských řezníků rytina z r. 1573
Specifickou podobu měly oslavy konce masopustu ve městech. Typické zde byly masopustní obchůzky žactva a cechů, tzv. kassatum, které sloužily k pobavení panstva i celé obce a koledníkům přinášely výslužku i peníze.
Od 19. století se rozvinuly i další formy městských masopustních zábav. Při národních besedách předváděli měšťané a měšťanky, oblečeni do lidových krojů, různé lidové obyčeje. Pořádaly se bály a plesy, okázalejší než venkovské tancovačky, jejich součástí vždy byla nezbytná tombola či dražba. Ženy si pořádaly tzv. zástěrkové bály, kdy byla zábava zcela v jejich rukách a samy si při nich braly muže k tanci. Velké oblibě se dodnes těší sokolské masopustní šibřinky – zábavy v maskách s tématickým zaměřením.
Závěr masopustu se nese ve znamení očisty a přechodu, znázorněných symbolickým pochováváním masopustu. V závislosti na dané oblasti zde masopust zosobňuje přímo postava Bakchuse či Masopusta, jedna ze zoomorfních maškar (kobyla, medvěd, kozel) či basa, popřípadě i jiný hudební nástroj typický pro daný region. Symbolická poprava se obvykle konala na závěr úterní taneční zábavy, ať už přímo v hospodě, nebo pod širým nebem, a měla podobu dramatické scénky. Postava představující masopust, byla souzena za hříchy a nepravosti, které se během oslav napáchaly a poté byla odevzdána rasovi, řezníku či katovi. Podle místních zvyklostí mohla být zastřelena, spálena, probodena, sťata, shozena do potoka či do kašny apod. Následoval parodický pohřební obřad a po něm nezbytné zmrtvýchvstání.
Masopust definitivně končí s úterní půlnocí. Poté se již vlády ujímá Popeleční středa a s ní i čtyřicetidenní půst, období klidu a rozjímání, kdy se tělo i duše připravují na příchod jara a Velikonočních svátků.
Použitá literatura:
SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura – národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České – tematická řada Lidová kultura
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého – Masopust držíme
Text a obrazové přílohy: Eva DOLEJŠOVÁ VALACHOVÁ