STARÁ ŠUMAVA: Provazy a provazníci
Vrchnostenské panstvo, aby oživilo řemeslné podnikání v krajích šumavských, usidlovalo na svých panstvích hodináře, nožíře, sedláře, provazníky apod., kteří tu chyběli a pomohli pozvednout kraj.
Z Itálie sem uvedlo pěstování mořeny barvířské, potřebné k výrobě barvířské červeně, krášlící pak vojenské kalhoty dragounů. Podporovalo se i pěstování čekanky (Wegwarte), z jejíchž kořenů se pražila kávová náhražka zvaná “cikórie” (Zichorie), lidově cikorka, která umožňovala i chudším vrstvám opojení hnědým odvarem.
Rostlinné materiály se musely dlouho a pracně zpracovávat. Celé rostliny lnu a konopí se po sklizni nejprve máčely. Vzpomeňme si na lidovou písničku Andulka konopí močila…. Tak se stonky připravily na další proces – sušení.
Většina vsí měla na svém okraji takzvanou pazdernu, stavení, kde se mohlo topit a rostliny určené k sušení se zavěšovaly pod otevřeným krovem. Čím byly sušší, tím bylo větší nebezpečí vznícení celé pazderny a nejednou se stalo, že vzala za své nejen chatrná budova, ale také celá úroda lnu. Proto také pazderny stávaly kousek za vsí, aby případný požár neohrozil ostatní stavení. Jako by svět zapomněl, že pěstování konopí bylo vedle lnu a vlny jedním ze tří zdrojů obživy obyvatel Šumavy. Konopná prostěradla z toho nejkvalitnějšího vlákna, která měly naše babičky do výbavy na celý život, měkké a hřejivé konopné kalhotky ke kolenům či konopné obvazy, které přirozeně desinfikovaly i hluboké rány již před tisíci lety.
Konopná látka stárne s noblesou a stejně jako dobré víno léty neztrácí na kráse. Právě naopak – používáním a praním se zjemňuje a měkne. Velké množství materiálu spotřebovali provazníci pro své řemeslo. Zdálo by se, že provaznictví jako řemeslo zaniká, ale není to tak úplně pravda. Spíš se proměňuje, ostatně jako mnoho jiných řemesel. Mění se materiály a výrobní techniky.
Provaznictví je jedno z nejstarších řemesel. Není divu, už v dávné prehistorii byl provaz pro člověka zásadní. Svázat si otep dřeva, natáhnout tětivu na luk, tvořit pasti, udržet oděv na místě. Rybáři by se bez provazníků neobešli, z čeho by vyráběli své sítě? Po staletí byli provazníci v každém kraji přítomni v hojném počtu, i když zpravidla patřili k chudším, podomním řemeslníkům, kteří žili z vydělaných peněz sotva ze dne na den. Což mě dost překvapuje, protože bez jejich umu by se skoro nikdo neobešel.
Zajímavé je, že každý kraj měl ještě v 19. stol. své vlastní provaznické tradice a specializace. V krajích, kde se hlavně hospodařilo na polích, provazníci vyráběli provazy pro rolníky, kteří často sami přinášeli vlastní sklizený len k provazníkovi, aby z nich umotal nové provazy. Na severu Čech se dělala spíše pevná lana a ve městech provázky a lanka pro domácnosti a také, o něco později, pro volný čas.
Provaznickému řemeslu se zejména na venkově věnoval i kdekterý sedlák, který si pro svoji potřebu stáčel provazy sám. Mnoho provazníků nemělo ani dílnu, proto své řemeslo provozovali všude tam, kde byly chráněni před nepřízní počasí. V zimě to byly obytné místnosti, v létě pak přístřešky, stodoly, popř. za příznivých podmínek i modré nebe. Zejména vandrovní provazníci vytvářeli své dílo přímo u zákazníka na dvoře, kde obvykle za své dílo dostával naturální odměnu v podobě jídla a materiál, jehož zásoby jim umožňovaly tkát i přes zimu. Veškeré potřebné vybavení si nosili obvykle na zádech, nebo si jej vezli ve vozíku.
Malé provazníky vytlačily v devatenáctém století vznikající továrny. Provazy se ale staly i doplňkovou výrobou v přádelnách textilních továren a mnoha dalších. Továrníci nakupovali materiál ve velkém a tedy mnohem levněji a s nově pořízenými výkonnými spřádacími stroji tak zatlačili klasické provaznictví do ústraní. Původně se provazy dělaly ze lnu. Teprve později přišlo konopí s delším vláknem, které umožňuje vyrobit pevnější provazy, a samozřejmě další materiály jako juta, kozí a velbloudí srst, bavlna, kokos, africký sisal, který se obzvlášť hodil na námořní lana, protože odolává vodě. Provazníci potřebovali hodně dlouhé dílny. Aby vyrobili dvacetimetrový provaz, museli mít třicetimetrovou místnost, což měl málokdo. Provazník tedy musel stáčené prameny vytáhnout třeba až na dvůr či zahradu, a když ani to nestačilo, pracoval na ulici před dílnou.
Zdroj: Řemesla
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora