VZPOMÍNKY: V době mého dětství bývaly u nás tuhé zimy. Vesničané se...

VZPOMÍNKY: V době mého dětství bývaly u nás tuhé zimy. Vesničané se na ně připravovali už od podzimku

 

Když jsem se tak dívala včera z okna, jak padal po chvílích hustě sníh a já jsem byla celkem čtyřikrát odmetat chodník – stačila mi při tom nejdříve metla – až po chvíli jsem zjistila, že budu potřebovat i lopatu. Dnes ráno je větší mráz a já bych si zde chtěla u počítače vzpomenout na své dětství v zimě.

Své dětství jsem prožila na vesnici Drahanské vrchoviny – narodila jsem se v roce 1946. V době mého dětství bývaly u nás tuhé zimy, na které se všichni vesničané připravovali už od podzimku.

Moje babička po celé podzimní období sekala roští z lesa a já jako malá  jsem byla s ní a pomáhala je rovnat do úhledných hraniček, které se převazovaly a dávaly na určené místo, kde bylo i množství velikých polen a pilin, kterými se denně v zimě topilo v „piliňácích.“ Vždy jsem pomáhala i dědečkovi s jejich „nabíjením“ držela jsem dvě dřevěné tyčky, dědeček sypal piliny a stlačoval je a pak už se mohly dát do ložnice, kde se s nimi topilo – na každý den jsme chystaly dva zásobníky.

V kuchyni se topilo jen dřevem a také pod kotlem, kde se vařily brambory prasatům a slepicím. Mezi okny v obytných místnostech jsme měli senem naplněné našité pytlíky a ještě je obalovali úhledným papírem –  aby tak moc zima nešla do obytných místností škvírami v oknech.  K nepoužívaným  dveřím  nebo dveřím od chlévů se dávala sláma, aby i zvířata byla víc chráněna před mrazy.

Byla jsem nejstarší ze sourozenců – byli jsme celkem čtyři – takže každé ráno jsem prohazovala všechny cestičky kolem domu, bratrům tatínek vyrobil malý pluh, kterým protahovali cestičky na dvoře ke stodole a chlévům – toto všechno byla práce velice radostná, moc nás bavila. Sníh padal téměř denně – takže o tuto bílou zábavu jsme měli neustále postaráno. Babička s dědečkem bydleli na výměnku, tak i  k nim jsme prohazovali cestičky, aby se dobře dostali ven, v té době jsme prohazovali jen lopatami a kolem všech domků byly úplné sněhové bariéry, některé domečky se v nich úplně ztrácely.

Tatínek nám ale často vyprávěl o sněhové kalamitě v naší rodné vesnici a to v roce 1942, kdy byla tuhá zima a sněhu napadlo tolik, že byla i silnice úplně zavátá a neprůjezdná – tehdy zde jezdil jen jeden autobus a to jednou denně. V tom roce museli všichni muži odhazovat sami ze silnice sníh a to tím, že si ho vzájemně lopatami podávali až na vysoké bariéry, aby se silnice uvolnila, nedalo se totiž projet ani  pluhem, s kterým jezdilo koňské spřežení.

Takže odmetání sněhu byla první povinnost nás dětí, rodiče měli větší hospodářství  – pracovali doma sami, na pomoc měli jen nás děti  – měli jsme dva koně, pět krav, tři kozy, několik prasat a slepic. A až po ranní práci jsme se obvykle sešli všichni v kuchyni ke snídani.

Rodiče měli moc a moc práce, ale vždy jsme se v dětství před každým jídlem krátce pomodlili a po jídle zase modlitbou za jídlo poděkovali. A jaké byly naše snídaně? Celkem jednoduché a dá se říct v zimě často stejné – chléb se sádlem s hustě posypanou cibulí, na pití meltu s mlékem, ale moc nám to chutnalo – byly jsme věčně hladové děti.

Chléb pekla maminka sama v kuchyni jednou týdně – to byl přímo obřad i s žehnáním chleba a jeho krásnou vůní – chleba se vždy peklo víc na celý týden a moc a moc nám chutnal. Pec byla také místem pro nás menší, kde jsme se vyhřívali a sušili když jsme přišli z venku mokří od sněhu, oblečení na převlékání tehdy moc nebylo.

Ale sněhu jsme si dokonale využívali, jak ke koulování, dělání „andělíčků“ ve sněhu, sáňkování, stavěli jsme sněhuláky a s tatínkovou pomocí i veliké a prostorné bunkry. Lyže jsme v dětství neměli, to až později, ale nějaké brusle na „kličku“ se našly, všichni jsme tehdy nosili boty „komisňáky“ , na ty se brusle přišroubovaly kličkou a vzájemně jsme si je půjčovali. Na rybníku se odházel sníh a už jsme mohli dobře bruslit. Někdo z větších chlapců si dokázal vyrobit i ze starých takových bruslí boby – byla to destička s bruslemi. Byly většinou moc dlouho veliké mrazy, takže všechny kopečky se polévaly vodou a do rána ten mistr mráz vždy sám vytvořil krásnou ledovku, na které to na bobech jen a jen svištělo – ty se také půjčovaly. A pak když jsme šli ze školy domů kolem kopečků, tak nám stačilo si shodit tašku na zem, sednout si na ni a to byly také naše nejlepší boby. Školní tašky se dědily z jednoho sourozence na dalšího, rodiče si většinou při vší práci ani nevšimli, že jsou moc odřené, takže vůbec nevadilo, že jsme na nich i dobře jezdili při svých hrách na ledu a sněhu.

Ale já jsem v zimě měla nejradši rána, to jsem se vždy chtěla podívat z okna, jak je venku – ale na oknech každou noc vykouzlil ten mistr mráz nové a nové ornamenty, že se nedalo vůbec dívat ven. Takže jsem si vždy „vyfoukalo dechem“ v okně kolečko a tím jsem se dívala jestli venku sněží, nebo je přímo krutá vánice.

Tatínek v zimě vyvážel na pole močůvku a hnůj koňským potahem, měl na to pracovní sáně. Už to bude 65 let, co jednou tatínek zapřáhl koně do slavnostní košatiny na saních, koňům dal slavnostní postroje, zavěsil rolničky a mne vyzval, abych se hodně oblékla a jela s ním do sousední vesnice. V té době maminka čekala třetí dítě a my jí jeli přes neudržovanou silnici většími závějemi pro porodní babičku. Seděla jsem nabalená vedle tatínka, který nechtěl jet zimní krajinou sám a já se dívala na ten mrazivý krásný den, kdy sníh se jen a jen třpytil, rolničky cinkaly a chvilkami i poletovaly malé sněhové vločky. Přijeli jsme až k domu, vešli dovnitř, tehdy nikdo nezamykal, nikdo neměl ani zvonek – proč taky? – nikdo se nikoho nebál a vstoupit mohl každý dobrý člověk. Porodní babička byla ve chvilce nachystaná, tatínek měl pro ni připravené deky a kožešiny a my zase jeli tou krásnou zimní krajinou. Ještě ten den večer se nám narodil bratříček, druhý den jsme spolu s tatínkem zase „porodní babičku“ zavezli a já na tuto naši zimní nádhernou cestu ráda vzpomínám i po těch mnoha a mnoha letech, byl to pro mne velice úžasný a ten nejzajímavější výlet.

Tuto středu jsem vedla své dva menší vnuky ze školy domů, už bylo trochu sněhu – ti tak dováděli, házeli po sobě koulemi, váleli se ve sněhu – házeli pochopitelně i po mne. Jeden vnuk má dokonce ruku v sádře, ale vyváděl jako ten nejzdravější. Co jim mohu říct? Mám je napomenout? To přece vůbec nejde.

Musím je nechat po cestě i u domu dobře vydovádět, aby si sněhu trochu víc užili, vždyť my jsme sníh v našem dětství  mívali úplně celé dlouhé zimy a pro naše vnoučata je teď tak moc a moc vzácný.

Marie ŽENATOVÁ

Národní kronika

Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk

 

 

Komentáře

komentářů