STARÁ ŠUMAVA: Svatá Barbora a mystérium třešňových květů
My tři Barborky jsme, z daleké krajiny
jdeme a dárky vám neseme.
Nesme, neseme velice krásné, kdo se
modlit bude tomu je dáme.
A kdo nebude tomu nalupáme.
Stoleté zvyklosti se nedají nahradit. V ustálených tradicích a obřadech je naše minulost, úcta k vlastnímu rodu, jistota letitých kořenů. Kdo odmítá minulost, nemá ani budoucnost.“
Jedním z prvních adventních svátků, kterému naši předkové přisuzovali magickou moc je, po sv. Ondřeji (30. listopadu), svátek sv. Barbory připadající na 4. prosinec. Lidé si toho dne řežou větvičky ovocných stromů – barborky, které si doma dávají do vázy pro radost a okrasu, vždyť do skutečného jara je tak daleko – ale nejen to, prostřednictvím větviček se v lidové magii věští budoucnost.
A to ne budoucnost ledajaká; která svobodná dívka by nechtěla vědět, zda se již v příštím roce nevdá? Mají však větvičku utrhnout po setmění, vlastními zuby a zalévat vodou nabíranou do úst. Když větvička do Štědrého dne vykvete, může se příští rok chystat svatba.
Jiným zvykem bylo řezat větviček více a na každou pověsit jména chlapců, jež dívce byli sympatičtí. Věřilo se, že se stane nevěstou chlapce, jehož jméno je na první rozkvetlé větvičce.
Další variantou „barborek“ byla pověra, že kolikátý den „barborka“ vykvete, v tolikátém měsíci potká dívku štěstí. Kvítek z barborky ukrytý za šněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci. Podle toho, zda o Vánocích rozkvetly, se usuzovalo o vdavkách a ženichovi.
Horníci v dolech zapalovali Barborčino světlo. V některých oblastech sv. Barbora rozdávala hodným dětem dárky. Ještě před druhou světovou válkou chodívaly v některých krajích v předvečer svátku světice po vesnici dospělé dívky v bílých šatech a rozdávaly dětem dárky. Jinde hezky oděná děvčata „chodila barborkou“ na den sv. Barbory vesnicemi po rorátech, klepala na dveře stavení a rozdávala všem cukrová srdíčka od křesťanské mučednice.
Říkalo se jim Barborky. Podle lidového vyprávění je na zem spouštěl z nebe svatý Petr po zlatém provaze nebo po žebříku. Hodné děti byly odměněny dárky, neposluchy vyšlehaly Barborky metlou. Barborky chodily ve skupinách po třech až šesti. Někdy měly kolem pasu uvázanou širokou modrou nebo červenou pentli a dlouhé vlasy jim halily tvář.
V připomínku panenství a urozeného rodu sv. Barbory si je zdobily květinovým věnečkem nebo korunkou ze zlatého papíru. Nikdy nezapomněly uzlík s dárky a metlu. Jedna z Barborek zvonila na malý zvoneček. Jejich oděv býval různý. V některých krajích si sčesávaly vlasy pod plenu a přes obličej spouštěly tylový závoj. Jinde si raději oblékaly bílé punčochy, spodničku, kabát a na hlavu posadily červený nebo zelený věnec s dlouhou pentlí. Nosily ale i volné černé nebo bílé šaty, bílé sukně a blůzičky nebo jen čisté bílé prostěradlo. K zamoučněnému obličeji se hodil bílý šátek.
Barborky si obouvaly bílé papuče nebo chodily bosy. Občas strašívaly děti velkou prázdnou tykví s vyřezaným obličejem, který osvětlovala uvnitř upevněná svíčka. Přenášely ji dům od domu na dlouhé tyči. Před vstupem do sednice ji přistrčily k oknu a metlou šlehaly o sklo. Hodné Barborky se ale chovaly mírně a přátelsky. Křesťansky pozdravily, zazpívaly písničku o sv. Barboře a děti podělily ovocem a cukrovím.
Barbora je považována za patronku věží, horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů zvonů, kovářů, kameníků, tesařů, hrobníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, dívek, zajatců, dělostřelců, pevností, hasičů a umírajících a ochránkyni proti ohni, bouřce, horečce a moru. Na Šumavě věřili, že když si vezmou kvetoucí větvičku s sebou o půlnoci na vánoční mši do kostela, rozpoznají s její pomocí čarodějnice, které se obvykle stavěly zády k oltáři.
Zdroj: Valburga Vavřinová
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora