ŽIVÉ TRADICE: Každý týden adventu v sobě skrývá jistý příběh, aktuální pro...

ŽIVÉ TRADICE: Každý týden adventu v sobě skrývá jistý příběh, aktuální pro všechny lidi bez ohledu na vyznání

 

Advent není jen jakýsi hektický monolit. Pro křesťany představuje začátek nového liturgického roku, čas duchovní přípravy na nadcházející oslavy zrození Krista. Každý jeho týden v sobě skrývá určitý příběh a poselství, který může být aktuální pro všechny bez ohledu na vyznání.

Katolické pojetí adventu čerpá ze dvou různých pramenů. První vyvěrá z římské tradice, je zaměřený na inkarnaci – zrození Boha v lidské podobě. V centru jeho pozornosti stojí Panna Marie, jako Boží rodička a projevem jsou pak zpívané ranní mše tzv. roráty. Druhý pramen pracuje s tématem druhého příchodu Krista a má tedy povahu eschatologickou. Po druhém vatikánském koncilu (1962-65) byly obě tyto tradice spojeny a dnešní katolický advent tak má podobu duchovní cesty, vedoucí od askeze a pokání, přes novou naději a radostné očekávání až po závěrečné radostné Aleluja! Je to tiché období plné rozjímání, dobrých skutků, myšlenek na druhé i na věci, které nás přesahují.

Myšlenkově bohatý advent má také velmi rozvinutou vnější symboliku. Původní liturgickou barvou celého adventu je fialová – barva důstojnosti a pokání. S postupem času se toto pravidlo rozvolnilo: luteránská církev vyměnila fialovou za modrou, protestantské církve za červenou a využívají se i jiné barvy navozující slavnostní dojem.

Nejznámějším symbolem adventu je adventní věnec. Slouží jako prostředek měření času, který ukrajuje z našeho očekávání, podobně jako adventní kalendáře či domácí jesličky. V našich končinách se adventní věnec zdobený svíčkami uhnízdil teprve ve 2. polovině 20. století. Jeho historie je však velmi dlouhá, sahající až do předkřesťanského období, kdy kruh, coby symbol věčnosti, spletený z různých rostlin či ze slámy, představoval mocný ochranný a blahonosný prostředek. Podobnou funkci plnilo také jmelí, cesmína či břečťan – adventní rostliny, které jsou dodnes velmi oblíbené zejména v zemích se silným keltským odkazem. Věřilo se, že domácnost ozdobenou těmito rostlinami snadno spatří dobrý duch a uchýlí se do ní před mrazem.

Adventní věnec lze zavěsit na dveře, nebo položit na stůl. Ve druhé variantě bývá doplněn svíčkami, jejichž počet i barva v sobě nesou další vnitřní symboliku. Čtyři svíce, představující čtyři adventní neděle, mohou být doplněny i svící pátou, umístěnou v prostředku věnce, symbolizující Pannu Marii, Mír či samotného Krista. Jejich tradiční barvou je fialová (popřípadě modrá, bílá, červená, dle zvyků té které církve) a fialové by měly být také stuhy a přízdoby věnce. Výjimku tvoří třetí adventní svíce, jejíž barvou je růžová (radost) a také pátá svíce (je-li přítomna) – vždy v barvě bílé. Svíčky se zapalují proti směru hodinových ručiček, postupně. S tím jak přibývá jejich světla roste i naše naděje a radostné očekávání.

Zatím co kulturní tradice vycházející z křesťanského adventu je tichá a meditativní, lidové tradice na to jdou, řekněme opačným směrem. Kromě svérázně pojatých křesťanských motivů se v nich silně projevují i předkřesťanské motivy a kulty. Advent je dobou nejdelších nocí předcházejících zimnímu slunovratu – přechodovému svátku přelomu roku, kdy k sobě mají naše a cizí světy blízko, jejich hranice se stírají a po zemi se prohánějí nejrůznější duchové, démoni a strašidla. Tato víra se odráží v adventních koledách, při kterých obchází domácnosti postavy světců provázené čerty, perchtami, brůnami, klibnami a jinými prapodivnými bytostmi které nás straší, řádí a hrozí, ale také napomínají, zkouší, očisťují  a odměňují.

Ovšem ani život našich předků se cele nepodřizuje vážné duchovní atmosféře adventního období. Tyto dny jsou pro ně v podstatě všedním obdobím, naplněným běžným to pozemským pinožením, sháněním, gruntováním a přípravami na Vánoční svátky. Každodenní shon je však přerušován povahou ročního období, která v našich podmínkách určitému přirozenému zklidnění tak dobře svědčí. Se čtvrtou hodinou přichází tma, venku je chladno a větrno. Lidé se stahují domů, do tepla, ke kamnům a svíčkám, které jsou jim jediným zdrojem světla. Věnují se drobným pracem, na které je alespoň trochu vidět. Světelný kužel rámují celé generace. Povídají, vypráví si pohádky, pověsti i příběhy ze života. Zpívají. A tak to můžeme dělat i my. Možná o něco později, podle toho, jak nám to naše pracovní vytížení dovolí, ale přece. Každý rok. Napořád.

 

Text a obrazové přílohy: Eva DOLEJŠOVÁ VALACHOVÁ

 

 

 

Komentáře

komentářů