STARÁ ŠUMAVA: Králové hranic

Protáhlé, mohutné lesní pohoří, odedávna zvané Šumavou, tvoří se svou bavorskou částí nedělitelný celek. Les na česko-bavorské hranici je pořád samá tma. I za dne v něm pobývá ta bázlivá sestřička noci: lesní šerava. Když potom přijde noc přes hory, slyšíš vytí vlkodlaka v divočině a v horské slati rdousí záludný bahenní skřet jelena, dokud ho chroptícího nestáhne k sobě do hlubin.Tiché lesní cesty, kde jste zůstaly?

Téměř každá oblast v příhraničí měla svého „krále hranic“ (paschköniga). Vyprávěly se různé příběhy a legendy o jejich tajných stezkách či příhody, při kterých se jim podařilo nachytat finančníky. Často se uvádí, že pravým králem šumavských pašeráků byl „Tabákový Petr“ (v místním nářečí „Towok Pedr“), ale jeho pravé jméno prý vlastně nikdo neznal. Jeho odchodem z tohoto světa v roce 1913 údajně skončila sláva šumavské pašerácké romantiky, která však bývala mnohdy i krutá a vyžádala si při střetu nejeden lidský život.

Šumavští horalé, obyvatelé tehdejších horských dvorců, Tabákového Petra prý vždy upřímně vítali a hostili, protože i jim přinášel jedno z mála potěšení ze sousedních Bavor. Jeho nejčastějším působištěm bylo údolí řeky Otavy až k Sušici. Přesto byl jako málokdo jiný podloudník ve velkém. Daly by se napsat celé knihy o tom, jakých kousků se dopustil.

V roce 1784 tabákový patent Marie Terezie zakázal volný obchod s tabákem a vznikl státní monopol na prodej jakéhokoli druhu tabáku v Rakousku a tabák se tímto pádem směl prodávat pouze v trafikách s dvouhlavým orlickém a později i s korunovaným lvíčkem.Tímto, na území koruny české tabák byl předmětem státního monopolu. Zato v sousedním Bavorsku byl laciný a volně prodejný. Proto se začal pašovat do Čech a někteří pašeráci se na tento artikl specializovali.

Na zalesněné Šumavě, pašováni tabáku mělo původ nejen finanční, ale také kulturně zvykový. Horalům, hospodářům a obyvatelům šumavských horských dvorců, pašováni přinášelo jedno z mála potěšení z Bavorská. Byl to “brizil” – droga z tabáku, a ten bavorský pro svou divokou příchuť býval nejoblíbenější. Pro šumavské horaly i skláře byl šňupavý tabák nezbytný, protože všichni věřili, že pořádné kýchnutí pročistí dýchací ústrojí.

Ve šňupání byl i kousek furianství a receptury přípravy šňupavého tabáku byly jeho milovníky střeženy jako oko v hlavě. Základ šňupavého tabáku pocházel z Brazílie (odtud název „brisil“ či „přišil“). Byl vyroben a dopravován ve válcovitých, 100 kg (!) rolích ve formě zkrouceného asi 2,5 cm tlustého provazce. Další zvláštností bylo, že nebyl prodáván na váhu, ale na délkovou míru kus provazce (asi 8 cm) za šesták.

Brizil se nekouřil,ale se šňupal. Šňupali šumavští dělníci, statkáři, chasníci, lesníci a řemeslníci. Při setkání dotyčné vyměnili “pikslemi” s brizilem, a ochutnali a pochválili nabídnutý tabák. Byl to obřad a začínal rozložením velkého modrého nebo červeného kostkovaného kapesníku, následovalo důkladně hlasité vyčištění nosu a potom se z piksly nasypal brizl na hřbet ruky a rychle se vtáhl do nosu. Následkem působení bylo hlasité kýchnutí.

Brizll se nejlépe uchovával v červených lahvičkách z rubínového skla, obyčejný tabák „císařský” v lahvičkách bílých (v červených rychle vysychal). Lahvičky na tabák byly zdobeny ornamenty, barvami i monogramy majitele či veršovánkami, jež byly chloubou každého šňupajícího. Pašovaly všechny vrstvy obyvatelstva žijící v pohraničí. Napomáhaly tomu vysoké ceny zboží v pohraničí ve srovnání s vnitrozemím, nedokonalá dopravní infrastruktura, která bránila zásobování měst a vesnic v pohraničních oblastech,

Kontakt s pašeráky zajišťovali buď přímo obchodníci sami, nebo jej zprostředkovávali hospodští. Snad nejznámějším „pašeráckým“ hospodským na Šumavě byl majitel hospody U pstruha (Zur Forelle) v šumavské Modravě šumavský Němec Gustav Hertz.

Hodně se sem scházeli pytláci a pašeráci. Na harmoniku tu občas vyhrával sám pověstný kapelník Polata a u džbánku vysedával hajný Paleček, známý ze šarvátek s pytláky. Hertz organizoval obchody široko daleko, ale bohužel je o něm známo jenom z bavorských pramenů.

E. Krásnohorská: A tam, kde tato dvě vodní ramena se svírají, obmykají svou náručí malé místečko Mádr. Pravější lesní dědinky nad tuto ani na Šumavě nebylo by snadno nalézti. Jest to rozběhlé stádce nečetných domků dřevěných, pod strání, na stráni se tulících, vše v samém lese skryto, zaplaveno jeho stínem, jeho vůní, svěžím podrostem jeho pokrajů.