STARÁ ŠUMAVA: Čas adventní
Adventní jitro
Teď leží vrchy v samém sněhu
a z hvězd se na ně line třpyt…
Vítr jde z dálek beze břehů
a chce čas z mrákot probudit.
Hluboce usnuly ty lesy,
zvlášť jedle voňavý má sen,
odněkud ze tmy podnebesí
zticha se zvedá nový den.
Jak bystřina z hor do údolí
se řine noc a její stín.
Na štíty hor se světlo drolí
a jasní obzor v zářný klín.
Advent, hodina, kdy se dnívá
a odhaluje tajemství…
Kruh hor kolem se rozhořívá
a Boží stopa se v něm skví.
Náš pohled východ s touhou čeká
a míří k pásu obzoru,
kde jitro, síla věkověká,
nad noc se vznese nahoru.
To Bůh své ruce vlídně zdvíhá
a s láskou žehná tuto zem.
Hvězdy blednou a pryč je tíha,
světlo jde k nám, my vstříc mu jdem.
Na šumavských svazích už leží sníh a mrazivě věje vítr nad lesním krajem a vplouvá potichu adventní čas. S přicházející zimou ukazuje Šumava zcela jinou tvář. Tvář plnou klidu a poezie. Je to tichý advent tady na šumavských vsích. Každý adventní týden má svůj příběh a navzájem se doplňují.
Advent je pro rodinu výjimečná příležitost, jak prožívat společné chvíle, na které někdy není v průběhu roku prostor. Advent nám symbolizuje bohatství, které si neseme v sobě. Nejen, že se děti těší na Vánoce a mohou to svoje těšení prožívat společně s ostatními členy rodiny, můžeme také využít adventního věnce, jako prvku setkávání a soudržnosti. Se čtvrtou hodinou přichází tma, venku je chladno a větrno.
Lidé se stahují domů, do tepla, ke kamnům a svíčkám, které jsou jim jediným zdrojem světla. Věnují se drobným pracím, na které je alespoň trochu vidět. Světelný kužel rámují celé generace. Povídají, vypráví si pohádky, pověsti i příběhy ze života. Zpívají.
A tak to můžeme dělat i my. Adventní věnec, jak jej známe dnes. je starý asi 150 let. Vznikl v Německu v Hamburku. V tomto městě se nacházela škola pro opuštěné děti, pro které byly Vánoce největším svátkem celého roku a velmi se na ně těšily – asi tak, jako se na vánoce těší děti u nás. A protože se před Vánocemi svého učitele pořád ptaly, kdy už přijdou Vánoce, rozhodl se tento učitel, že jim názorně ukáže, jak přicházejí Vánoce. V roce 1839 tedy pověsil před Vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 24 svící, na každý den do Štědrého dne jedna – 4 velké bílé (pro neděle) a 20 malých červených (pro všední dny).
Jméno toho učitele bylo Johann Hinrich Wichern. Každý den o přestávce (a později brzy ráno ještě za tmy) se děti u adventního věnce scházely a během krátké modlitby zapálily jednu svíčku. Poznaly pak bezpečně podle přibývajícího světla a počtu zapálených svíček, kdy Vánoce přesně přijdou. Postupem času pak začali v tomto domově pro opuštěné děti zdobit celou jídelnu jedlovými větvičkami a stejně tak byl ozdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. V kostele byl poprvé adventní věnec v Cáchách, tento však už měl pouze čtyři svíce.
Co všechny ty věci na adventním věnci znamenají? Kruh – věnec má vždy tvar kruhu, protože kruh nemá ani začátek ani konec. Je to symbol Boha, který je věčný, bez začátku i bez konce. Větve jehličí – tyto větve jsou stále zelené, stále živé. Symbolizují Ježíše Krista, který zemřel, ale který vstal z mrtvých a nikdy už nezemře. Zelené větve také symbolizují naše nesmrtelné duše. Čtyři svíce – symbolizují čtyři týdny adventního období, času přípravy na Vánoce.
Na začátku adventu 1. adventní neděli se zapaluje jedna svíce a každou další neděli přibývá další. Světlo věnce vzrůstá každý týden a to nám připomíná, že čas narození Ježíše, který o sobě řekl, že je Světlo světa, se blíží. Podle tradice je barva svící fialová, což je barva důstojnosti, kajícnosti a obrácení. Jedna svíce bývá růžová a zapaluje se na 3. neděli adventní, které se říká Gaudete (latinsky radujte se) a připomíná nám to, že vánoční radost už je téměř zde.
Zdroj: Weihnachten tief drin im Böhmerwald, Anton Sika překlad Jan Mareš
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora