STARÁ ŠUMAVA: Dušičky

STARÁ ŠUMAVA: Dušičky

 

Druhý listopadový den si připomínáme Památku všech zemřelých, spojenou se vzpomínkou na mrtvé. Po staletí světí katolická církev památku „všech věrných zemřelých“ jako Svátek zesnulých, zvaný také Dušičky a připadající na den 2. listopadu (předchází mu 1. listopadu slavnost Všech svatých.

Křesťanská tradice, započatá v roce 998 mnichem Odilem z francouzského kláštera Cluny, navazuje vlastně na keltský svátek Samhain, jakousi obdobu našeho Nového roku, kdy se v noci z 1. na 2. listopadu měly setkat duše živých i mrtvých.

V novější době nabyl svátek zejména zásluhou papeže Pia X. na významu a liturgické závažnosti. Stal se svátkem významným pro spásu duší v očistci (Armen Seelen). Od pontifikátu papeže Benedikta XV. smí každý kněz sloužit trojí oběť mše svaté, což se jinak týká toliko Vánoc. Podle rozšířené víry se zesnulým v ten čas „země otevírá“, duše se vracejí z očistce zpět do svých někdejších pozemských příbytků nebo sedí na svém hřbitovním rovu, zatímco kolem kráčí procesí s knězem, skrápějícím hroby svěcenou vodou. I ty, patřící nejchudším, bývají na den Dušiček bohatě zdobeny, jakkoli bývají na Šumavě už hluboko pod sněhem, a to alespoň položením skromné kytičky či zaražením kříže krášleného rudými bobulemi jeřabin a bílými bobulemi pámelníku.

Na každém z hrobů hoří také vlastní světlo. Starobylý svátek zesnulých se ohlašoval i tím, že se všichni obyvatelé domu o půlnoci v den Dušiček probudí ze sna, shromáždí se ve světnici a konají hodinovou pobožnost. Během té doby přicházejí k nim na návštěvu zesnulí předkové.

Den památky zesnulých byl u nás doma i dnem obdarovávání, dárky v podobě tvarovaného pečiva. Kmotříčkové od křtu a od biřmování dávali svému „kmotřenci“ či „kmotřence“ malé dárky; bylo to obvykle ze žemlového těsta pletené „srdce“ či také pletený „jelen“, výrobky připravované u pekaře právě k té příležitosti ve velkém množství. Bývaly přirozeně nejrozličnějších velikostí, to podle zámožnosti kmotra či kmotry. Tyto dárky tu a tam provázely i podporu ve formě peněz či potřebného ošacení, pro kterou si k nim jejich kmotřenci až do 14 let svého věku směli právě na Dušičky dojít.

Dalším krásným „dušičkovým“ zvykem bylo tak řečené „Seelwecksammeln“. V každém ze selských domů bylo podle velikosti hospodářství nachystáno několik set dušičkových vek“ či také prostě „dušiček“, někdy zvaných i „Heiliwecken“, malých, o průměru tak 10 až 15 centimetrů, v troubě pečených chlebů“, určených k tomu, aby jimi byli podarováni chudým a jejich děti. Na den Dušiček brzy ráno vyrazili na cestu sběrači dušiček vyzbrojeni taškami a pytli, aby shromáždili vytouženou krmi pro potřebné, postávající už v očekávání u kostela či hřbitova (jedna česká říkanka spojená s pečením „dušiček“ narážela na dvojí těsto, bílé a černé, lepší a horší, které se na ně leckde zadělávalo:

Dušičky věrný,
nejste všecky stejný.
Některý jste bílý,
některý jste černý.

Některé ukázky tvarovaného pečiva, vyhotoveného po šumavském domácím způsobu, byly uloženy k uchování v prostorách pasovského Muzea Šumavy (Böhmerwaldmuseum). Zaplétané „srdce“ a „věneček“ pocházejí z někdejší frymburské cukrárny Pernsteiner, firmy obnovené po vyhnání v bavorském Řezně (Regensburg) na ulici Von-der-Tann-Straße.

Na Šumavě se povídávalo o šedivých mračnech, z nichž právě lila se spousta vody, asi takto: „ Duše utopenců, oběšených, zastřelených a vůbec těch, kteří se sami života zbavili, odsouzeny jsou za trest, že věčně vznášejí se nad zemí a drží mračna šedivá. Když v mračnech veliké množství vody se nahromadí a duše tíhy té již udržeti nemohou, umdlené povolají a na krajinu padá prudký liják.“

Jednou když blížily se k naší vesnici mraky, omdlel prý jeden sedlák. Po dlouhou dobu jej křísili; když se probral, vypravoval, že na nebi je veliký hluk, že tam dušičky nešťastníků, které nesou mračna, pokřikují jedna na druhou: „Drž! Nepouštěj!“ a druhé že zoufale odpovídají: „Už nemohu.“

Byl u nás také ve vsi starý Hans, ten měl všelijaké staré knihy, v nichž bylo mnoho všelijakých modliteb a zaříkávání nemocí různých a všelikých pohrom. Jednou, když blížily se mraky ke vsi (bylo to přede žněmi), vyšel Hans za ves a zažehnával ze své knihy kvapem blížící se neštěstí. Mezi zažehnáváním pohlédl na oblohu a tu ke svému leknutí spatřil tam svou nebohou dceru, která se nedávno utopila. V tom také tři kapky krve ukáply na knihu. Ihned odešel Hans domů, vzal všecky knihy a hodil je do ohně, aby už žádný nemohl jich používati, ubohým duším muka a trápení prodlužovati, nutě je zaříkáváním svým, aby ještě dále nosily těžké břemeno vody. Co všechno ještě na nebi viděl, nechtěl říci, ale nepřeje prý toho pohledu nikomu do nejdelší smrti.

Zdroj textu: Český lid, Frant. Košák, Glaube und Heimat, 1969, s. 887-888, Hans Hölzl-  volný překlad

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů