STARÁ ŠUMAVA: 28. říjen 1918

STARÁ ŠUMAVA: 28. říjen 1918

Smělé, původně vizionářské dílo bylo naplněno vyhlášením Československé republiky v Praze dne 28. října 1918, když mu předcházela Washingtonská deklarace z 2. září 1918, kterou vláda Spojených států amerických po deklaraci významu československých vojsk, jež prokázaly, že se jedná o organizovanou vojenskou sílu vedoucí válku proti císařstvím německému a rakousko-uherskému, uznala Národní radu za vládu de facto a projevila ochotu s touto vládou jednat jako s vládou de facto uznanou. Spojené státy jako první tudíž uznaly existenci (dosud neexistujícího) československého státu. Od 2. září do 28. října však bylo dosud daleko. O osudu samostatného československého státu se dosud rozhodovalo v krutých bojích na všech válčištích (první) světové války. I po vyhlášení československé samostatnosti však boje na frontách pokračovaly dále, vojáci (i té československé armády) dále umírali.

Když rakousko-uherský císař Karel I. vydal 16. října 1918 manifest proklamující federalizaci monarchie, bylo již na záchranu habsburského mocnářství pozdě. O dvanáct dnů později byl 28. října 1918 vyhlášen samostatný československý stát, který s tragickou přestávkou způsobenou druhou světovou válkou vydržel až do konce roku 1992, kdy se rozpadl na Českou a Slovenskou republiku.

Příběh vzniku našeho samostatného státu je téměř neuvěřitelný. Těžko uvěřit, že tak dalekosáhlou změnu hranic od Aše až po Užhorod zařídí v podstatě jen hrstka zapálených idealistů. Hlavní roli mezi nimi hrál profesor a poslanec Tomáš G. Masaryk, téměř sedmdesátník, který však svou energií vydal za několik dvacátníků.

K hlavním osobnostem 28. října 1918, které tvořily předsednictvo Národního výboru, patřili Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a kooptovaný představitel slovenské části státu Vavro Šrobár. Pro těchto pět zmíněných osob se vžilo označení muži 28. října. Když v Rusku zakládal legie, neúnavně pendloval od oddílu k oddílu a sám řešil všechny otázky od logistiky až po vojenskou taktiku (!). S jeho velkým přičiněním tak vznikl stát, mezi jehož 13 miliony obyvateli byly i 3 miliony Němců, 750 tisíc Maďarů, 500 tisíc Rusínů, 200 tisíc Židů a skoro 100 tisíc Poláků.

Tohle výbušné národnostní složení pak stálo i za jeho koncem o dvacet let později. Ale to už je jiný příběh. Českými městy hýbe novina, že Vídeň akceptovala podmínky příměří a přiznala autonomii národů monarchie. Symboly mocnářství padají na dlažbu, Praha spěchá na Václavské náměstí, kde se u svatého Václava provolává československý stát. Večer to samé proběhne de iure, když Národní výbor československý (v čele s pozdějším prvním čs. premiérem Karlem Kramářem) deklaruje první zákon o zřízení samostatného Československa. Čeští Němci do Národního výboru československého přizváni nejsou.

Vyhlášením nezávislosti Československé republiky 28. října 1918 se staly staré zemské hranice mezi Čechami a Horním i Dolním Rakouskem hranicemi státními. Nejprve vypukl ostrý konflikt o samotný průběh těchto hranic mezi právě vzniklým Československem a republikou Deutsch-Österreich, která se ve svém ustavujícím prohlášení definovala jako součást Německé říše.

Po 28. říjnu 1918 většina Němců odmítala vytvoření Československa, které Češi chápali jako svůj národnostní stát. Němci se odvolávali na právo na sebeurčení podle amerického presidenta Woodrowa Wilsona a chtěšli, aby oblasti s většinou německého obyvatelstva zůstaly součástí Rakouska nebo tzv. Německého Rakouska. Němečtí poslanci Říšské rady vyhlašovali tzv. separatistické celky. 4. března 1919

Němci pokojně manifestovali za právo na sebeurčení. Manifestaci následovala jednodenní generální stávka. Demonstrace potlačila československá armáda, která už předtím postupně obsadila pohraniční oblasti, s 54 mrtvými a asi 80 zraněnými. Poměrně rychlá konsolidace nové čs. armády umožnila postupné obsazování pohraniční oblasti.

Rozhodující role vojenského násilí při vytvoření Československa je dnes pravděpodobně zapomenutou kapitolou dějin. Také historicky jsou tyto události dodnes špatně zdokumentovány, například neexistuje žádný souhrnný popis vojenského obsazení pohraničí na přelomu let 1918/19.

Předním místem odporu proti vzniku Československa na Šumavě se staly Kašperské Hory a přilehlé obce, jejichž obyvatelé odmítli platit státu daně a z válečných veteránů a místních „ostrostřelců“ vytvořili tzv. Bürgerwehr. Vídeň na žádost Kašperskohorských obyvatel vyslala Dr. Rudolfa Müllera, který měl v Kašperských Horách zřídit Okresní hejtmanství podřízené zemské vládě v Linci jako součást Horních Rakous. Ke Kašperským Horám se připojil i soudní okres Hartmanický, Albrechtice, Dlouhá Ves a další obce kolem Sušice. Müller byl zatčen vojáky a posléze jako nepohodlný cizinec z Československa vyhoštěn.

Kašperské Hory byly obsazeny armádou pod vedením nadporučíka Fochta. Obsazení proběhlo v klidu bez odporu. 22. listopadu 1918 pak město přijalo svrchovanost československého státu. 10. září 1919 přiřkla Saint-Germainská smlouva sudetské území definitivně československému státu, a Němci tak zůstali v roli početné národnostní menšiny.

Základem státu se v říjnu 1918 staly historické země (Čechy, Morava, Slezsko) a Slovensko. Od září 1919 se podle smlouvy uzavřené v Saint-Germain stalo součástí ČSR také samosprávné území Podkarpatské Rusi. Mírovými smlouvami byly začleněny do ČSR i Vitorazsko, Valticko a Hlučínsko (celkem 469 km² se 70.100 obyv.), tedy území, které do historických hranic zemí Koruny české původně nepatřilo.

Národnostní politika Československa vycházela sice z idey národního státu „Čechoslováků“, jehož systém měl mnohé nedostatky. Češi vsadili všechno na to, aby svůj mladý mnohonárodnostní stát radikálním počeštěním proměnili v národní stát.

Ze zpravodajského hlediska bylo zajímavé hlášení, jež dělilo německé občany do několika skupin. Ve zprávě se psalo, že přibývá stoupenců připojení k Československu a že je lze rozdělit do tří skupin. První tvořili lidé unavení válkou a národnostními štvanicemi. Ve druhé skupině byli lidé uvažující o ekonomických přednostech a do třetí skupiny, která byla nejpočetnější, patřil proletariát nespokojený , že ani rakouská, ale ani separatistické vlády nebyly schopny zajistit zásobování.

Odněmčování ve střízlivých datech: v pohraničí bylo po zřízení první ČSR zkonfiskováno 31 procent pozemkových majetků ve prospěch nových českých osídlenců. V letech 1921-30 klesl počet německých zemědělských usedlostí o 3 250, počet českých usedlostí zároveň vzrostl o 18 250. Počet českých Němců zaměstnaných ve veřejných službách se snížil v uvedeném období z 62 670 na 32 370 (většinou šlo o propouštění kvůli nevykonané jazykové zkoušce).

Brzo po roce 1919 obdržela všechna místa v pohraničí česká jména. Většina z nich měla také česká jména již po staletí (vedle toho také mnoho míst ve vnitřních Čechách mělo a drželo si také německá jména) – nyní však bylo i poslední vesnici přiřazeno nově vymyšlené české jméno. Toto platilo také pro všechny místní názvy a průvodce a to i tam, kde žádní nebo téměř žádní Češi nežili.

Po roce 1918, kdy vznikla Československá republika a uzavřely se státní hranice s okolním světem, ochromil se obchod obyvatel pohraničí s okolními státy, přetrhla se síť trhů a obyvatelé pohraničí chudli. Upadal obchod a řemesla, nastalo vystěhovalectví. Ve vesnici byla spousta prázdných domů, zejména židovských. V těch se dočasně usazovali čeští lidé, kteří se vystěhovávali z vnitrozemí. Nenacházeli tu možnost slušné obživy, proto se po čase stěhovali zpět do vnitrozemí. Česká menšina se pomalu zvětšovala, ale žila v chudobě.

Světová hospodářská krize ve 30. letech naplno zasáhla německé obyvatelstvo mnohem více než české. Pohraničí bylo navázáno na další závody v Německu a Rakousku odkud získávalo jak dodávky, tak tam vyváželo svoje výrobky. Nedobrá hospodářská situace v regionu, prudký růst nezaměstnanosti (až přibližně na úroveň 30 %) se výrazně projevil na faktu, že stále více českých Němců začínalo sympatizovat s krajně nacionalistickými názory, které představoval Konrád Henlein. Henlein vyzýval k otevřenému odporu proti české vládě a mnoho Němců se začalo s jeho názory ztotožňovat. A tím bylo zaděláno na obrovský problém….

Zdroj: Přátelé Mouřence, BADENHEUER, Die Besetzung, s. 72nn, Dějina ČSR

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů