DAVID MARTINEK: Padesát dní do změny aneb Jak zvolit lepší budoucnost pro...

DAVID MARTINEK: Padesát dní do změny aneb Jak zvolit lepší budoucnost pro naši zemi a její obyvatele

Do parlamentních voleb zbývá 50 dní.
Přijde mi, že je zřetelně vidět, že zápas o podobu české společnosti prochází snad nejsložitější zkouškou.
Naše polistopadová historie je nechtěným důkazem o tom, že si sami vládnout moc dobře neumíme. Že do nových poměrů se přenesla obecná nedůvěra v erár, ve stát, ve společnou věc. Ve společně sdílený prostor, společně sdílené etické hodnoty, v důvěru ve fungující společnost.

Myslím, že Češi se k vlastnímu státu staví víc než rezervovaně.
A nemají moc důvodů věřit, že svou vlastní volbou mohou cokoliv změnit nebo ovlivnit. Je to historická danost. Po většinu časů tady vládli jiní. Rakušáci, Němci, Rusové, teď se o kuratelu nad kotlinou pro změnu uchází čím dál více vzdálený Brusel, Merkelová, Macron, Schultz a kdo ví, kdo ještě..
Měli bychom jásat, že máme (konečně!) vlastní politiky, vlastní vládu, která kope za lidi, za zemi; že máme vlastní lidi, kteří pracují pro zemi, obec, přemýšlí, zlepšují věci… Ale nejásáme.
A není proč..

Plejáda lapsů, které společnost provází po r. 89 tradiční nedůvěře v erár velmi nahrává. Jen si to zběžně zopakujme. Máme za sebou jako stát neuvěřitelné množství špatných rozhodnutí politiků v podobě nepovedené deetatizace státu, ničení tradiční české průmyslové základny a ekonomiky po roce 89. Sami a dobrovolně jsme si odkývali a odhlasovali rozsáhlou devastaci domácího průmyslu, zemědělství a ekonomiky a následné bankovní sanace v řádech stovek miliard. Obrovské škody napáchala dlouholetá podpora marginální produkce na úkor tradiční české průmyslové infrastruktury, pofidérní politika ČNB, stejně jako pravidelné stamiliardové výpalné pro zahraniční koncerny. Nicméně nejhorší je setrvale špatné a poškozující nastavení daní, odvodů, skrytých daní namísto podpory lidí, podpory a rozvoje domácích firem, moderních výrob, kreativních průmyslů, vědy a nových technologií. A dalo by se pokračovat..

Dnes máme mizerné platy, navzdory rozjásaných titulkům o rostoucích mzdách (je 12 tis minimální mzdy opravdu výhra?), jsme závislí na výrobě automobilů, které patří nadnárodním korporacím, přes 900 tisíc lidí je v existenční nejistotě a pozvolna jsme získali status země, které mezinárodní instituce pojmenovávají eufemisticky jako rozvojová.

K tomu přidejme reálnou zaostalost úřadů, zaostalost infrastruktury; a politiku a veřejnou správu doprovázenou klientelismem, brutální korupcí v oblasti veřejných zakázek, dotací a navrch praxí, kdy i nejvyšší politici fungují jako vykonavatelé firemních a mafiánských operací.. (nejde o Dalíky, Rathy a Dědice a další podobné malé rybky, návnadu pro korupční kauzičky a novinové titulky). Tohle všechno pod pláštíkem budování kapitalismu.
Je to jeden dlouhý zlý sen.

Je ale možné pozorovat, že se něco hnulo. Je vidět, že jednotlivé velké a zásadní kauzy postupně vybublávají na povrch.
A je také vidět, že jde do tuhého.
S nástupem ostrých hochů typu Andreje Babiše definitivně odezněla selanka polistopadové praxe, kdy se jednotlivé partaje promenují na obrazovce a plkají o demokracii a na druhé straně realizují v každém volebním období stovky obchodů, kterými zatěžují veřejné rozpočty. Na kterých partaje zvesela participují, berou si desátky, posilují svůj vliv a společně dodržují nepsané pravidlo „erár vydrží vše“.

Něco se změnilo. Soutěž o erární zdroje nabyla poměrně hrozivé podoby. Odkryla ledví. Rukavice jsou dole a jde se do věci natvrdo.
Někdejším šarmérům z obrazovek totiž hrozí reálné ohrožení nikoliv za prohřešky, ale za reálné trestné činy, poškozující zemi či její integritu.
Otevřel je Babiš se svými „složkami“.

S odhozenými rukavicemi začínají na povrch vylézat kauzy, ze kterých se protáčí panenky všem. Typově mluvím o panu Kalouskovi, Bakalovi a dalších výtečnících. Psal jsem to před rokem, kdy se dal odhadnout postupný sesuv těchto politiků a návazných struktur. Předpokládal jsem, že jejich kariéry se jim podaří zaretušovat do ztracena.
Ale ne. Zvolili boj, velmi tvrdý a tento fight jde skutečně na dřeň.
Jen, nemají šanci.
Jejich šance na pokračování se totiž opírá o volbu lidí. A jsem si jistý, že o další dějství marasmu lidé už nestojí.. Průzkumy ostatně mluví za vše. Pád preferencí je podmíněný, pravdivý a reálný. Polistopadových apologetů české verze mafiánského klientelistického kapitalismu se drží už jen souvěrci a zainteresovaní.

Problémem je, že spolu s novou, tvrdší hrou se podmínky politické soutěže mění a velmi výrazně. Ať už v téhle nevybíravé soutěži vyhraje kdokoliv ze současných aktérů, propadla se česká politika na úroveň středoamerické junty. Kompra, sledovačky, odposlechy, mediální ataky, dlouhodobé eventy, prodaná média, zainteresované policejní složky, navzájem provázané na party politiků nebo byznysmenů, tajné zprávy, úniky z policejních spisů.. Kde to sakra jsme?
Tohle je věc, která se mi nelíbí. Potřebujeme ty bývalé kauzy otevřít a pojmenovat. Šlo o chyby, které se nesmí opakovat. Dotud v pořádku.
Pokud ale výsledkem téhle mafiánské etapy soupeření o moc a vliv ve státě bude uskupení lidí, které svůj vliv opře o armádu špiclů, vlivových složek a institucí, které kdykoliv bezostyšně použijí, tak bude situace ještě horší. Otázka je. Chceme žít ve státě profízlované moci, ze které jde hrůza?

Já to nechci.
Nechci ve vládě, na ministerstvech, na krajích ani obcích lidi, kteří každé volební období pumpnou státu žilou v rovině miliard. A namastí si kapsu na úkor všech.
Ale také nechci, aby se vyrazil klín klínem. Aby jedna hrůza vystřídala jinou.

Přemýšlím nad řešením tohoto problému.
Jak změnit tenhle stav setrvale a civilizovaně.
Tak, aby se tady dalo žít, dobře a klidně. Abych nemusel každý den otvírat noviny s otázkou v očích, který z momentálních místodržících zase spáchal něco příšerného, odporného a neodpustitelného.

Říká se, že si neumíme vládnout sami.
Tak se to pomalu pojďme naučit.
Začněme jednoduše.

50 dní je dost dlouhá doba na to, aby jste vybrali jednoho člověka, kterému dáte důvěru. Nezáleží na tom, za jakou partaj kandiduje. Neřešte partaj. Nevolte anonymní jméno, nebo politika, kterého znáte z doslechu, z televize, na kterém se vám líbí jak se kření na volebním plakátu. Zvolte jednoho konkrétního slušného člověk, o kterém víte, že pracuje dobře, jedná slušně a eticky, nekrade, není to podvodník, vyžírka, je to člověk, který něco vytvořil, pomohl lidem, vymyslel, zrealizoval. Takové hledáme. Takoví lidé to mají v genech a je větší předpoklad, že se pokusí v této své cestě pokračovat. A že se domluví, napříč partajemi.
Protože slušní a normální lidé se domluví.
Nástroj na to je, kroužkování kandidátů.

Ale je třeba jít dál.
Po další čtyři roky se zajímejte o to, co ten člověk dělá a jak dělá. A dejte mu jasně a zřetelně najevo, když to, co dělá, nebude košer. Protože jste ho volili vy. Měl by to vědět. On totiž slouží vám, ne vy jemu. Jeho povinností je zajímat se o ty, kteří jej zvolili. V ideálním případě je s vámi v kontaktu, byť jen třeba přes FB. Pokud zvládne zorganizovat setkání, mítink, pivo, tím lépe. Na tohle by si měl vždycky najít čas. Být před lidmi, mluvit s nimi, poslouchat je a vědět, kde je tlačí bota.
Znáte takového člověka? Najděte ho!

Je třeba je najít. A dostat je do parlamentu.
A v dalším kroku na kraje, na radnice, na obec. Ty, kterým věříte.
To je celý příběh téhle země.
Nakonec si začneme vládnout sami. A bude to dobré.

Je na to 50 dní.
Bude Vám to stačit?
Tik tak.

David MARTINEK, režisér, producent ve společnosti David Martinek Production

 

 

 

Komentáře

komentářů