ČTENÍ PRO LETNÍ VEČERY: Šumavské pověsti Čaroděj a krajkářky, Mlynářské perly, Zlatý...

ČTENÍ PRO LETNÍ VEČERY: Šumavské pověsti Čaroděj a krajkářky, Mlynářské perly, Zlatý prut a Dřevěný čert

 

Zlatý prut

Za časů panování knížete Mnaty žil na Vimpersku chudobný pasák. Jednou hnal krávy na pastvu ke Křesné hoře a najednou uviděl v šeru lesa svítit žlutý prut, trčící ze země. I odlomil jej pořádný kus a zabalil do kusu plátna. Doma však nevěděl co s tím. Tu si vzpomněl, že nedávno kníže vyhlásil pátrání po drahých kovech země České. Vydal se tedy na knížecí dvůr a tam všichni užasli nad šumavským kusem zlata. Mnata milostivě přijal dar a na oplátku pasákovi daroval celou horu Křesnou i s přilehlými pastvinami. Pasák se vrátil celý natěšený, že bude zlato dobývati, avšak místo svého nálezu již nenašel. A tak mu nezbylo, než dál dobytek pást.

 

Čaroděj a krajkářky

V zimním čase navštívil známý čaroděj Žídek z Boubína blízkou Kubovu Huť. V tom zimním čase se v jedné chalupě šešly krajkářky a pilně si hleděly svého díla. Žídek vešel dovnitř a obdivoval bílé dílo, a to tak pilně, že krajky svýma rukama umazal. Ženy bědovaly, čaroděj sáhl do kapsy, že se z maléru vyplatí. Avšak peníze zapomněl doma. A tak se jal dobromyslně napravovat svá šibalství. Špinavý kousek odstřihl a všelijak cídil, jenže krajka byla stále černější. Proto radši jednu z krajkářek poslal, aby své zkažené dílo vyprala ve sněhu. Nakonec byl z krásných kraječek jen nevzhledný žmolek. ,,Zpropadená práce“ zahromoval naoko čaroděj a jal se vylepšovat poškozené nitě drátem a nití. A tu k úžasu všech mu od ruky odpadla široká a nadýchaná vločka z bělounkých nití. Když se všechny ženy nakonec upokojily, přičaroval zase do topeniště záplavu myší, že nebylo možné rozeznat, kdo ve světnici vlastně piští. Nakonec se Žídek vydováděl a na odchodnou všechny paličkovací válce napěchoval do hrnce, že uvaří něco pěkného. Náhle se ozval z venku hlas: ,,Hoří, hoří!“ Ženské zvědavě vyběhly, ale nikde nic. Když se vrátily, měly všechny na svých místech nové válce plné těch nejkrásnějších krajek. To už Žídek odcházel, provádět své žerty a kouzla jinam.

 

Dřevěný čert

U Kvildy žil chudý rybář se svou rodinou. Přišly zlé časy a on neměl co dát dětem do úst. V zoufalství tedy zavolal na pomoc satanáše. Sotva se černý pán objevil, povídá rybáři: ,,Už zítra vás obklopí dostatek, ale ty se musíš ještě před svítáním vydat do Bavor. Vše, co tam získáš, musíš pečlivě chránit před vodou. Stačí jen kapka a propadneš mé moci!“ Když se druhý den muž probudil, na stole ležely dva měšce plné zaťáků. Jeden nechal své ženě a druhý si vzal na cestu. V Bavorsku šel od města k městu a jednou míjel zrovna kostel, z něhož vyhazovali staré sochy. K jeho nohám se zakutálel skrčený ďábel, který původně patřil k soše svatého Prokopa. S figurkou se vrátil domů, kde jeho žena zatím vzorně hospodařila. Jen jí bylo divné to náhlé bohatství, ale muž jí ukonejšil tím, že prý pomohl nějakému kupci najít ztracený klenot. V noci se rybáři zjevil černý muž a povídá: ,, Dřevěného čerta musíš stále nosit u sebe, a když budeš potřebovat peníze, stačí sošku políbit. Ale pamatuj, nesmí se ani trochu namočit!“ V následujících dnech cítil rybář, jak pomalu propadá peklu a snažil se dřevěného čertíka zbavit, ale ten se vždy vrátil a nakonec mu na tělo přirostl. Muž se pro jistotu nemyl a ven nechodil, co kdyby pršelo! Jednou do chalupy přišli rožmberští biřicové a odvedli rybáře do krumlovského vězení. Zrovna v té době pán z Rožmberka pohřešoval drahý prsten a zlaťáky v chudé chýši byly každému divné. Muže nakonec dali na mučidla a tam se katovi pacholci podivili, když viděli na těle přirostlého dřevěného čertíka. Sošku pálili pochodněmi, až shořela na popel. Chtěli to samé udělat s rybářem, když vtom přiběhl zámecký komoří s tím, že se prsten našel. Polomrtvého rybáře pak dovezli domů. Když se zotavil, začal zase jako dřív chytat ryby a vedlo se jim dobře. Muž byl rád, že se zbavil čertíka i čerta, i když si tedy vytrpěl své.

 

Mlynářské perly

Vyprávěl mi jeden potomek slavného mlynářského rodu, že přišli o mlýn, když bylo přehradou zatopeno vltavské údolí. Ten mlýn byl prazvláštně zakoupen. ~ Předtím vlastnili mlýn u Libotyně. K mlýnu patřil hastrman, ale nijak se neprojevoval. Až jednou… ~ Našel ho ve slupu – pasti na ryby – zdejší stárek. Že by tam chodil pytlačit? A tak se po něm stárek ohnal sochorem. Vodník se zamračil a byl ten tam. Večer to dal stárek k lepšímu, když chasa seděla okolo stolu. Ale nikdo mu nevěřil. ~ Už se rozcházeli na noční mletí, když tu se mlýnské kolo zastavilo. Vyběhli k náhonu, ale voda se pěkně žene, jen kolo stojí jako přilepené. Prolezli celý mlýn, ale na nic divného v soukolích nepřišli. ~ Ráno, když zazněl zvonek blízké kapličky, kolo zavrzalo a začalo se zase točit. V tom má jistě prsty hastrman! ~ Nejhorší bylo, že to tak šlo každou noc. Číhali na škůdce, pasti na něj líčili, ale dlouho trvalo, než uvízl v lýčené smyčce. ~ Trhal sebou a házel jako úhoř, ale brzy zkrotl, když jej celého svázali lýkem a pověsili na bidlo nad pec. ~ Zle se dařilo hastrmanovi, neboť bez vody slábl víc a víc. Otec mlynář přísně zakázal podat mu byť jen kapku vody. ~ Každý večer se ho mlynář ptal: „Dáš nám pokoj? Vystěhuješ se?“ Vodník jen koulel očima a vrtěl hlavou. Ne a ne! ~ „Dobrá,“ uškliboval se pantáta na, „prášek tu uschneš.“ Avšak hastrman doufal. Jednou za ním přišla mlynářova dcera do světnice. Nikde nikdo, jen hastrman se trápí nad kamny a očima ji prosí. I slitovala se nad ním a přinesla mu hrneček vody. ~ Jen se vodník napil, provazy přetrhl jak nitě, zavýskl, až dívku píchlo u srdce a ztratil se. ~ Marně se na děvče zlobili, marně nešťastnice slzy prolévala. A mělo být ještě hůř. ~ V noci se opět kolo zastavilo a ve mlýnici se ozývaly takové rány, že nikdo z palandy ani nos nevystrčil. Až za svítání se tam šli podívat a vidí spoušť. Koš rozházen, obilí rozmetáno, mlýnské kameny puklé a nářadí na padrť. ~ Mlynářka začala naříkat a hned se chtěla stěhovat pryč. Bála se o muže, co kdyby ho hastrman utopil. Ale mlynář nechtěl ani slyšet, a že prý hastrmanovi ukáže. ~ Druhý den se dal pláčem rodiny obměkčit, neboť ve mlýnici bylo přes noc opět zle. ~ Když vůz s jejich majetkem vyjel ze dvora, ohlédli se všichni naposled za domovem a plačky kráčeli za nejistou budoucností. A tu se úvozem belhá stařeček, a když mimo něj mlynářská dcerka šla, hodil jí něco na krk. ~ Byla to šňůrka perel, těch nejvzácnějších, odměna za to, že se slitovala nad hastrmanem. A za ty perly koupili si mlýn na Vltavě.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy autora Ondřeje FIBICHA

Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk

 

 

 

Komentáře

komentářů