LIDSKÉ OSUDY, KOUZLO A POETIKA: Podivuhodný příběh vimperského domu čp.18 (napsal Martin Lavay)

Nevšední lidské osudy, kouzlo, poetika… Taková je historie jednoho z nejzajímavějších vimperských domů č. 18 (původně měl dlouhá léta číslo 125) v ulici 1. máje – nad Krátkou ulicí. Je i trochu pohádková. Na dvoře domu je totiž zakopán doposud neobjevený poklad, v přízemí existovalo magické cukrářské místo, na půdě tajná místnost plná cizokrajných spisů a v romantické zahradě rostly maliny na stromech a procházel se v ní chlupatý třínohý Šišmour….

Oficiálně je historie domu č. 18 ve vimperské ulici 1. máje poněkud nezáživná. Osmirohá stavba se poprvé objevuje na dobových snímcích z přelomu 19. a 20. století, konkrétně na původně holém svahu, který se táhl od vimperského zámku východním směrem dolů, do údolí řeky Volyňsky. V první i druhé polovině 20. století patřil dům vybraným zaměstnancům státních lesů. Na konci osmdesátých let ale byli nájemníci úředně vystěhováni a v divokých devadesátých letech byla zelená plocha kolem domu zastavěna a také zahrada byla rozbagrována a rozparcelována pro další výstavbu. Dnes slouží dům č. 18 jako detašovaná část zdravotnického střediska.

Výjimeční lidé: mistrovské kuchařky i létající dobrodruhové…

V největším bytě, v přízemí domu č. 18, bydleli od poloviny 20. století pan Nedvěd a paní Nedvědová s rodinou. Pan Nedvěd byl usměvavý muž do nepohody, zkušený horal, vášnivý rybář a milovník zvířat (některá přinášel dětem na čas i domů). Rád si oblékal dlouhý kožený nepromokavý plášť do deště a sousedy zdravil typickým dobrosrdečným pokynutím z otevřeného okénka vozu lesů. Paní Nedvědová se v mládí plavila na legendárním pražském parníku Vyšehrad, který si oblíbili například Oldřich Nový nebo Nataša Gollová. Po návratu do Jižních Čech a založení početné rodiny paní Nedvědová často zpívala svým dětem a vnoučatům stovky písniček z cest, byla osobností vimperského hereckého spolku, ale především skvělou kuchařkou. Například její kulajda nebo škubánky s mákem, doplněné příběhem o vdávající se princezně („Kolik šťouchů do kutlouchu? „ „Pět a jeď“) jsou dodnes legendou. V komůrce pod schody, s ideální vlhkostí vzduchu, také získávaly optimální chuť její vyhlášené vanilkové rohlíčky a oříškovo-kakaové pracny (podobně jako bylo ze sedmého schodu nejlépe vychlazené pivo ve filmu Vesničko má, středisková).

V prvním patře domu bydleli pan a paní Trendovi. Příjemní, inteligentní a mimořádně pořádkumilovní lidé. Jejich byt byl vždy dokonale uklizen.

V prvním patře bydlel také dobrosrdečný pan Čondl. Měl potíže s dechem. Se svou typickou hůlčičkou se rád opíral o plot nad ulicí a s omladinou vyhlížel známé i exotické automobily a dětem pak rozdával společenskou hru Honba za červenou škodovkou. Paní Čondlová byla tak trochu exotická, výstřední dáma, jako z románů Agathy Christie.

Po přestavbě domu bydlel od sedmdesátých let v menším bytě v přízemí pan Martan. Na první pohled podivín a samotář. Děti z domu se ho bály a raději jen rychle přebíhaly kolem jeho nízko posazených oken (co se za nimi asi skrývalo? – přes záclony nebylo nic vidět). Jeho dcera Miki, která za ním přijížděla na prázdniny, ho ale milovala.

V prvním patře bydlel od sedmdesátých let pan Uhříček s rodinou. Vyhlášený reklamní grafik a tvůrce prvních vimperských velkoplošných plakátů. Byly k vidění i hned u domu, za plotem nad křižovatkou ulice 1. máje s Krátkou ulicí. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl pan Uhříček jedním z prvních československých průkopníků rogalového létání. Ve Vimperku obvykle startoval se svým křídlem z vrcholu Homolky, vznášel se nad udivenými spoluobčany a přistával v údolí, na místě dnešního vimperského autobusového nádraží.

Atd

Neobvyklá místa: šťastný roh, letitý kostitřas i tajná komnata…

Vimperský dům č. 18 (původně 125) byl typický svými tlustými zdmi, připomínajícími hradní nebo zámecké sídlo (pravý roh v průčelí byl lehce nabouraný, když se do něj trefil jeden ze šťastných tatínků, vracející se s vozem z porodnice). Za hlavním vchodem jste se mohli projít po šachovnicové vstupní hale, centrem domu se točilo vzhůru povlovné, ale i krkolomně zakroucené dřevěné schodiště a po jeho schodech jste mohli vyšplhat (pokud jste měli klíč) až na rozlehlou zaprášenou půdu plnou podivuhodných věcí: od kuriózních dobových oblečků s volánky až po starý bicykl z roku 1923. Půdní labyrint, jako vystřižený z románu Jméno růže, Umberta Eca, měl i svoji tajnou místnost! Věděli o ní jen znalci: za bednami v jižním křídle byla malá dvířka a v komůrce s kulatým oknem stohy knih a starých nacistických map.

Dvůr s ukrytým pokladem, tahitské drevníky i loviště Vinnetoua a Old Shaterhanda…

Terasovitý dvůr před domem byl dříve mnohem rozlehlejší a zelenější než dnes. U plotu nad ulicí 1. máje šuměly vysoké stromy a kolem rostlo i mnohem stromů a keřů menších (báječně se v nich hrálo na schovávanou). Dva keře nejblíže u domu měly i svá jména: Handlovanka a Praha. Mezi domem a hlavní ulicí byla krátká dlážděná ulička po které sjížděly děti s šlapacími auty a dlouhá léta se bály velké uvolněné větve, která visela v korunách. „Afrika, Amerika, Austrálie…“: Hlavní rohy domu byly speciálně pojmenovány podle světadílů a pořádala se kolem nich „Cesta kolem světa“. Na dvoře (v jeho severozápadní části?) je také dodnes zakopán „poklad“ – plný dětských tajemství. Kdesi v podzemí jsou dodnes ve starém kufru ukryty nejoblíbenější hračky, ale například i vyhlášené skleněné „diamanty“ vylovené z řeky Volyňky (nejběžnější – zelené, ale i vzácné – modré a nejvzácnější – červené).

Dřevem a vimperským létem voněly „drevníky“ mezi domem a zahradou. Nájemníci v nich měli obvykle uskladněno dřevo, uhlí a piliny k topení, ale například i ruční pily, na které se daly hrát tahitské melodie. Na hliněném plácku před drevníky se také v osmdesátých letech (po prvním vítězství našich tenistů v Davis Cupu nad Itálií) odehrávala první dramatická tenisová utkání – s dřevěnými prkénky na krájení zeleniny místo raket a šňůrou na prádlo místo sítě.

Mezi dvorem a zahradou za domem byl jeden z mnoha členitých terasovitých předělů. Byl v něm ukryt sklep s mrtvými brouky, původní tmavá prvorepubliková prádelna se studenou vodou, valchou a zašpuntovanými neckami a také garáž pro starou dodávku s dřevěnými vraty pokrytými desítkami broků (tady válčili se vzduchovkou Vinnetou a Old Shaterhand:o)

Pod kamennými schůdky (na kterých se pořádaly závody živých šneků) jste mohli zakopnout o nenápadný kámen – údajně vrchol podzemní hory vyšší než Čumulangma – Mount Everest (byl dobrý pro dobývání sladkých jadérek z meruněk).

A v malém seníku za kurníkem a králíkárnami ztratil kdysi jeden z milých obyvatel domu zlatý prsten a… dodnes ho nikdo nenašel.

Království divočiny

Kolem domu se vždy batolila nejenom spousta dětí, ale i domácích a dokonce divokých zvířat. Slepice, kachny, králíci, ale i plachý koloušek a podezřelý tchoř. V kamenné vaničce občas plavali úhoři, ve voliéře létaly kavky a straky a v horní části zahrady bzučely kolem úlů stovky včel. Králem rajónu byl ale v padesátých letech legendární třínohý kocour, kuriózně pojmenovaný „Šišmour“.

Nejkrásnější vimperská zahrada? Ano, nejkrásnější vimperská zahrada 

Nejpodivuhodnějším místem u domu byla ale vysoko položená stará zahrada. Co ta toho zažila! Na tomhle zelení obklopeném kouzelném místě uprostřed města bylo hned několik oddělených louček a zákoutí, žijících svým vlastním životem, ze kterých byla vidět z Vimperka snad jen špička zámecké věže. Na trávě u typicky vrzající branky si povídaly panímámy a bělily na trávě a na sluníčku prádlo, u kamenné vany kousek dál se koupala mrňata a na skryté loučce u „půdičky“ (za omamně vonícími jasmínovými keři) rostly vzácné bílé maliny – některé dokonce i vysoko nad zemí, na kmenech šikmých stromů. Rozkvetlý palouček u půdičky (s uvnitř ukrytými nejstaršími dřevěnými ski – lyžemi, s vysoko zdviženými špicemi) byl také ideálním místem pro čtení knížek s ilustracemi Cyrila Boudy, mlsání jahodové bublaniny a cákání v nafukovacím bazénku.

Ještě výš, uprostřed zahrady trůnila stará jabloň s houpačkou, v pařeništi se kulatily kedlubny a na záhoncích se vytahovaly petrželky a mrkve. Na další loučce ještě výš zrály nejšťavnatější třešně a ořechy a úplně vzadu, nejdál a nejvýš, stál v keřích tak trochu záhadný romantický altánek obrostlými břečťanem Co v něm asi bylo ukryto? A co bylo za ním a ještě dál?

P. S. Starý klíč od altánku visel vždy ukrytý mezi listy na háčku vpravo od oprýskaných dveří. Jste srdečně zváni dál, račte vstoupit, vše si můžete prohlédnout a prozkoumat…

Martin LAVAY, vimperský rodák, vydavatel internetového magazínu ZAHADY.info

Foto: archiv autora a (red) – Za krásnější Vimperk