STARÁ ŠUMAVA: Srpnový den

STARÁ ŠUMAVA: Srpnový den

Omšelou hlavu mají ty skály,
to od věků tady jak spočívaly.
Modříny nade mnou šepotají, 
jako bych slyšela krásnou báji.
V šelestu bříz, v šumění všech stromů,
sosen a jedlí i smrků a k tomu
zářivých buků, mohutných dubů,
pokojně vnímám hlubokou hudbu,
kouzelný hovor celou svou duší,
aniž co samotu chvíle té ruší,
tichý dech pramenů, ros vláhu svěží,
vzdušný van, který vesmírem běží,
v chrpové modři se vlnící lány
tu v kraji kolem, div na vše strany.
Ptám se jen, spjata s tím smysly všemi:
kam jinam jít pro štěstí na zemi?

„ . . . oblaka letí v klasech zralých a koně dupou po maštalích, v panácích jsou už všude snopy. A jako krůpěj na prstenu třpytí se drobná kvítka rmenu . . . „

Sedím tu, toužebně upírám do dálky oči tam, kde se něžně mísí lem hor a nebeská modř. Vzduch naplní vůně čerstvě posečeného obilí, chladivá a zelené vůni čerstvě posečené trávy, sladká vůně zralého letního ovoce, kořeněná vůně kterou vydává vlhká večerní cesta po dešti…

Za dlouhá desetiletí už zářivé barvy vzpomínek vybledly, ale přesto si svoje kouzlo a atmosféru horkých srpnových dní uchovaly . . . zlatavé klásky pšenice, rudé vlčí máky, traviny, omamně vonící růžový polní hrachor a chrpy. Ty jasně modré hvězdy podél úvozů. Kde je jim dnes konec? Rostou ještě vůbec?

Bože, jak dlouho jsem se nebyl projít, pokochat se výhledem české kotliny a nasávat vůni čerstvě posečeného obilí. Tu zvláštní vůni vrcholícího léta. V pravé poledne, kdy slunce pálí a není před ním úniku, je tady nejkrásněji. Zdánlivé ticho se při vnímavém poslechu rozvine v důmyslnou symfonickou báseň cvrčků a včel. Vosy začínají dobývat letní jablka a hrušky máslovky. Taky si jednu utrhnu, otřu si ji trochu o tričko a sladká šťáva mi stéká po rukách až k lokti. Tu si utrhnu špendlík žlutý, tu červený a okusím i nezralou švestku. Brrrr, ta je ale kyselá! Na ty si musím ještě aspoň čtrnáct dní počkat. Jé, je to heřmánek nebo rmen? Jak nás to ve škole učili? Že má heřmánek duté lůžko. No tak to je tedy rmen. Ale tohle je určitě černobýl – rozemnu si jeho okvětí mezi prsty a jeho vůně mě přenese do vzdálené Provance.

Rozkošný letní den se chýlil ke svému konci. Slunce zapadalo, ale jeho paprsky, dosud plné síly, nořily krajinu do onoho magického třpytu, který napůl zlatem, napůl purpurem do šíra ozařoval kraj kolkolem. Z voňavého opojení mě svým trylkem probudí skřivánek a připomíná mi, že je čas vrátit se domů . . . Doma spěšně dopíjím z prastarého hrnečku kávu. Odpusť mi, ale tvoje hrnečkové kvítky pomněnkové mi ten skřivánčí zpěv nenahradí. Vím, že tam na mě čeká, aby mi mohl opět zazpívat.

Kvetoucí louky mých dětských let,
rej motýlů, vážek, rosný květ
do věnce uvitý v ten bájný čas
pod nebem, jež sklenul modrojas!

 

Zdroj: Waldheimat, 1933, s. 86, Marie Leonie Fleischer – volný překlad

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů