STARÁ ŠUMAVA: Rozjímání
V kráse a velikosti, v pestrých kouzlech a v duhových barvách vznešenou mluví k nám mluvou spanilá naše Šumava.
Čarokrásná Šumava! Panenský hvozd, jediný a veliký, který stál u kolébky celého českého národa – a stojí posud! Co bouří přeletělo nad jeho zadumanými, ztichlými korunami, kolik radostných písní linulo se zvonivě z ptačích hrdélek z jara, kdy vše se chvěje tichou rozkoší, září a plane a chlubí se nesmrtelnou přírodní pohádkou.
Velikáni prožili tu staletí, zmlklí a tiší, dýchající omamnou vůní pryskyřice. A když mohutné hvozdy šumavské kolkolem s vřesnými poli a zpěvnými ručeji a řekami noří se v hluboké snění a usínání, rozhárá se znovu záhadný a bájný život v rozteskněných srdcích těch lesních i horských olbřímů českých. Vynořují se dávné postavy, jako by zastaviti chtěly prchající již poslední bájného života proud z mohutných těch hvozdů šumavských, z čarovných jezer i zamlklých zámků a hradů, proslulých svojí slavnou minulostí.
Dnes jen zříceniny z nich trčí na mnohých místech, vydány jsouce na pospas větrům a bouřím, drobíce a rozpadávajíce se. A na hranicích šumavských velikáni horští, Pleš čili Plešný s Třístoličníkem, Lužný a Roklan, Javor i Ostrý shlížejí v dálné nivy, pustiny i lada, kde pramení se naše stříbropěnná Vltava, protékajíc krajem vnitrozemským, nad nímž zdvihá se mohutný Boubín s Bobíkem. Jsme nadšeni svojí Šumavou, českou a jedinou pohádkou starých hvozdů!
Od staletí opředl náš český lid ve své pohádkové obrazotvornosti líbezná a čarovná místa šumavská rozkošnými a vzácnými zkazkami. Jsou to obrazy dávno zašlých dob.Tyto šumavské pověsti dlužno děliti na dvě časové skupiny: pověsti z dob historických a předhistorických. Ranné dějiny každého národa, tedy i našeho, oplývají pověstmi, které se těsně připínají k osobám historicky nedoloženým nebo snad jenom nedostatečně doloženým, ale mají obyčejně určité dějové jádro.
Dovedeme-li šetrně a jemně sejmouti básnické opředení, zjeví se nám v nich děj s pohnutkami a účinky úplně reálnými. Pověsti šumavské z doby předhistorické, pokud se zabývají postavou lidskou, líčí obyčejně úporný zápas člověka s přírodními silami, se živočichy jeho mocnějšími a končí dějově zpravidla vítězstvím člověka a jeho síly a rozvahy nad všelikým nebezpečenstvím.
O krásných pověstech šumavských lze s jistotou dokázati, že nebyly odjinud vneseny, že cizí děj nebyl jimi vsazen na naši domácí půdu, že vypučely a vyrostly, opravdu z místa, k němuž se připínají svým dějem. Touto vlastností, kterou lze správně označiti za dějové domorodectví, vyznačují se luzné pověsti hraničního horského pásma šumavského. Někdejší domněnka, že naše drahá Šumava byla zalidněna teprve v novější době, dávno již padla. Hradiště albrechtecké, hradiště na Bolevicku v Želnavských horách, hradiště boubínské dokázala starobylost osídlení vysokého horského pásma Šumavy.
A byl-li tu lid, byl tu ovšem i život a děj! A tento život, nezachycený kronikářem na zežloutlých lístcích pergamenových, dochoval se v čarovných šumavských pověstech, jejichž slovanské domorodectví chránily žulové temence hraničních hor a neproniknutelné houštiny hraničních hvozdů, v nichž mech a hromady jehličí dusily každý lidský krok.
V šumavských pověstech obrážejí se boje a zápasy domorodého slovanského lidu z doby dávno předkřesťanské. V nich uchovaly se nám nádherné, jedinečné zkazky úporných, dlouhých a houževnatých bojů domácí vžité kultury se stále více vnikajícími cizími vlivy a mravy. Skoro každý horský vrchol šumavský opředen jest nějakou pověstí, ve které bývá ukryto zdravé jádro životních dějů slovanských praobyvatelů nádherné naší Šumavy.
Sebrati tyto velevzácné pověsti šumavské, bylo krásným a vlasteneckým naším úkolem. Vždyť jest v šumavských zkazkách tolik zdravého, svěžího a poetického cítění a tolik okouzlující dějové životnosti a krásy, že plně zasluhují tito nadšení svědci bývalé domorodé slovanské šumavské kultury, aby byli na věčnou paměť zachováni všemu českému lidu a vůbec všem našim bratrským slovanským národům. Byl to úkol přetěžký, na kterém jsme pracovali po dlouhou řadu let s největším úsilím, i opravdovou láskou. To připomínáme jen tak mimochodem.
Uvili jsme ze spanilých těch zkazek šumavských vonný, pestrý věnec, aby byl každému Čechu k poznání slovanského ducha našich šumavských praobyvatelů i našeho českého národa, jenž tvořil a věčně bude tvořiti!
Zdroj: V Praze v měsíci srpnu 1927, V.V. Tomek
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora