ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Učit se někdy i vyplatí aneb O nemocnici na kraji města a také trochu něco o lásce
Maturita. Důležité je dobře odmaturovat a neméně důležité získat dobré místo. Kdysi byla doba zajímavá tím, že se nic neponechalo náhodě. Člověk se nemohl příliš sám rozhodovat a všechno bylo naplánované. Do třídy s osmadvaceti absolventkami, přišel i stejný počet umístěnek. Ano. Zbývalo se jen domluvit, která chce kam nastoupit. O práci ve fakultní nemocnici bylo zájemkyň více než dost. Nakonec se vše řešilo pomocí prospěchu a já to místo dostala. Je to tak.
Nechtělo se mi jít někam do lesů Orlických hor, kde byly dětské zotavovny a také ne do léčeben pro dlouhodobě nemocné. Záslužná práce, ale ne pro mě. Já měla jiné představy.
Začátkem července jsem už seděla ve vlaku ujíždějícím do krajského města. Po cestě jsme přibrali mou věrnou spolužačku Inku a ve svých devatenácti letech jeli vstříc novému životu a velkému světu.
Přidělili nás na chirurgický pavilon. Inku na oddělení klasické chirurgie, mě na oddělení urologie, což je lékařský obor, zabývající se léčbou onemocnění močového ústrojí a mužských pohlavních orgánů.
První dny jsem byla trochu vyplašená. Ve fakultní nemocnici je všechno trochu jiné než v malé okresní, kde jsme obě praktikovaly. Některé výkony jsme znaly pouze z teorie a nikdy se nedostaly k jejich asistenci. Znamenalo to mít oči otevřené, nasávat do sebe nové informace a poznávat běh oddělení v průběhu dvaceti čtyř hodin.
Pracovala jsem stále pod dohledem a po čase mi byla svěřena první samostatná noční služba. Tam už člověk musí spoléhat jen sám na sebe. Mít na starost několik desítek lidí, většinou po operacích je velká zodpovědnost. Základní povinnosti jsem znala. Vyplnit, doplnit, zapsat. Napsat hlášení, jak proběhla moje služba a zda se přihodilo něco mimořádného. O půlnoci se některým pacientům podávají antibiotika, měří krevní tlak a spousta jiných úkonů po celou noc.
I tak jsem chodila nakukovat do pokojů, jestli pacienti dýchají a jsou v pořádku. Stále dokola jsem leštila dózy, rovnala léky ve skříni podle abecedy, aby mi nikdo nemohl nic vytknout. Jedním uchem jsem naslouchala, jestli neslyším pod okny sanitku nebo vozík na chodbě. Pokud by to byl akutní případ, třeba pacient s ledvinovou kolikou, musela bych okamžitě volat lékaře, pacienta uložit, uklidnit jeho i příbuzné a rychle přichystat injekce, o kterých jsem věděla, že se budou aplikovat.
Na první noční službu se nezapomíná, a když ji měla po mnoha letech poprvé moje dcera, myslím, že jsem také nespala a prožívala vše s ní. Člověk si na všechno velmi rychle zvykne. Pokud dělá práci, která ho i baví, no tak to je úplná paráda. Nemohla a nesměla jsem stydlivě klopit oči při výměně obvazů pacientovi, a ne starému, po operaci varlat. Prostřikovat katétry, které vedou z intimních míst, a raději se bavit o počasí, to byla nejlepší varianta. Chovat se profesionálně a přitom lidsky. Tak, jak nás to učili v psychologii.
Bydlely jsme s Inkou v hezkém dvoupokojovém bytě nemocničního internátu a na tehdejší dobu opravdu na úrovni. Jen malý pokojík byl stále zamknutý. Která z nás měla volno nebo po noční službě, uvařila večeři. Občas jsme si při vaření v kuchyni vypůjčily nějaké ingredience, ale to jsme neměly dělat. Jednoho dne se objevila neznámá z malého pokoje. Říká se, že z každé ženy se dá udělat něco ke koukání, ale tohle? To by opravdu dalo hodně práce. Myška, svobodná, nenápadná, ale ona snad věděla úplně všechno. Sekretářka pana profesora chirurgické kliniky, šedá eminence v pozadí. Až jsme si vyjasnily naše vztahy a doplnily zásoby v kuchyni, staly se z nás docela dobré spolubydlící. Hlavně jsme měly všechny novinky z kliniky „ z první ruky“.
Každá začínající sestra mohla tenkrát samostatně pracovat, ale přesto nad ní z povzdálí bdělo oko starší zkušené sestry. Tomuto ročnímu období se říkalo nástupní praxe. Plnily se úkoly a následovaly zkoušky a pohovory před komisí. Byla to taková druhá maturita. Jednou z povinností mimo jiné bylo, udělat pro pacienty přednášku, osvětu. Já měla ještě ze školy zpracované téma: „Škodlivost kouření a jak se tohoto zlozvyku zbavit“. Trochu jsem je oprášila a jednoho dne na pokoji u ležících pacientů se sešli i „choďáci“, a já začala. Najednou se otevřely dveře a vešla vrchní sestra našeho oddělení. V závěsu za ní hlavní sestra celé fakultní nemocnice. Na moji přednášku. No nazdar! Pozorně poslouchaly a musím říci, že to dopadlo velmi dobře. Tak moc jsem tenkrát ohromila hlavní sestru svým výkonem, že již při odchodu prohlásila „Tato sestra má nástupní praxi hotovou“. Možná zapracovala moje herecká průprava nebo paní hlavní byla kuřačka, nevím, ale prostě se jednou zadařilo.
Krajské město v Čechách, tam jsem pracovala já. Krajské město na Moravě, tam studoval vysokou školu můj chlapec. Plánovali jsme naši společnou budoucnost. O volném víkendu se uskutečňovala setkání u mých rodičů na Moravě, ale to se nám zdálo málo a my hledali nějaké řešení. Bylo jednoduché a geniální. Svatba. Tehdejší režim propagoval rodinu jako základ státu. Když budu vdanou paní, bude i větší naděje vrátit se domů, blíže k manželovi a dostat místo v blízké nemocnici.
Vybudovat si tehdy vlastní domácnost byl běh na dlouhou trať. Na novomanželskou půjčku se však sehnala pračka nebo lednička snadněji než obvykle. Nu, ale já jsem zatím v Čechách a pracuji a pracuji. Jsem zkušenější, jistější a pacienti mě mají rádi. Musíme se umět usmát, povzbudit a nebýt u práce nervózní, to každý pacient velmi dobře vycítí.
Jednoho dne odcházím utahaná ze služby s myšlenkou, že šupnu do vany, a pak hned do postele s dobrou knihou. Bylo přítmí a most přes Labe, kterým jsem každý den procházela, zel prázdnotou. „Slečno, nechcete ochránit?“ To se ozvalo za mými zády a krve by se ve mně nedořezal. Bojím se, vbíhám rychle do internátního domu, on za mnou. Loučí se, protože prý bydlí v prvním patře a ví, že já bydlím ve třetím. Kdo to je? Zapracovala slečna sekretářka, věděla hned. Bydlí tam hezký kluk, který se letos nedostal na medicínu a jde tedy na rok do praxe. Pak to chce zkusit znova, protože nic jiného než být lékařem si nedovede představit. Zatím se však musí spokojit s místem sanitáře.
Druhý den nastupuji na víkendovou dvanáctihodinovou službu. Provoz mírně omezen, pacienti po operacích stabilizováni a akutní případy jdou spíše na klasickou chirurgii. Již od rána se na urologii, vždy pod nějakou záminkou, objevuje tento černovlasý kluk. Jmenuje se Petr. Je potřeba odvézt pacienta přes celý areál na lékařské konzilium. Plnil beze zbytku moje příkazy a po cestě zpět natrhal v nemocničním parku krásnou kytici květů.
Ruku na srdce, dámy, kterou ženu, i čerstvě vdanou, by netěšil takový zájem? Stále se na něco vyptával. Chtěl třeba vědět, jak se aplikují injekce. Nebyl to problém, vysvětlila jsem mu teorii, poté přihlížel i při její realizaci u pacienta. K večeru přišel s návrhem, že půjdeme do kina. Hodí se to, nehodí? Mám mu říci, že jsem vdaná? Co kdyby si třeba dělal nějaké naděje. Film s mladou Claudií Cardinale však docela lákal k vidění.
Na zpáteční cestě jsem se rychle rozloučila, ale to bylo snad ještě horší. Pochopil, že nejsem tak lehce dostupná a je třeba o mě bojovat.
No jak myslíte, že to dopadlo? Naprosto prozaicky, tak jak to v životě chodí. Moje nezadané kolegyně velmi rychle dokázaly informovat tohoto mladého muže o mé nedávné svatbě, a že nemá u mě šanci. To opravdu neměl. V tom čase jsem byla již krátce těhotná a to uspíšilo můj odchod definitivně. Do té doby však, když jsme se potkali, bavili se jako dobří kamarádi.
Představte si ženu středního věku, která odjíždí na odborný sjezd a ten se koná právě ve městě, kde ona před mnoha lety začínala svoji profesi. Moc jsem se těšila. Projdu známá místa, zavzpomínám, zajdu do nemocnice. Co ale řeknu těm mladým sestřičkám, které by mohly být mými dcerami? Potkám ještě někoho známého? Kamarádku Inku, se kterou jsem prožívala dobré i zlé, tu už nenajdu. Celá léta jsme na sebe nezapomněly. Dopisovaly si a věděly o sobě. Ona zůstala chirurgii věrná až do své smrti. Byla oblíbenou vrchní sestrou a všichni spolupracovníci jí moc pomáhali. Se zhoubnou nemocí bojovala statečně, ale prohrála. Pokaždé, když slyším její oblíbenou píseň „Schody do nebe“, neubráním se slzám..
Dnes sedávám na chalupě pod ořechem se svým manželem, tehdejším chlapcem, za kterého jsem se urychleně provdala. Občas se v naší rodině traduje věta pronesena při našem prvním tanci. “Slečno, jak se Vám tady líbí?” Co jsem tenkrát odpověděla nevím, ale naše děti se dobře baví a mají z toho legraci.
Vzpomínáme dost často, co všechno jsme prožili, co jsme mohli udělat jinak a lépe. To se nám to hodnotí s moudrostí věku. Ale tak to přece nefunguje! Ničeho se nemá litovat, tak to jednou bylo a hotovo. Litovat snad můžeme jen, že se málo věnujeme ostatním. Znáte to. Potkají se dva a slibují, že si určitě zavolají, mohli by se i někdy sejít a pokecat. Ruku na srdce. Kolik z těch slibů se asi tak uskuteční? Někdy jdu pak už jen na pohřeb.
Člověk, pokud to jde,by měl být stále aktivní. Hledat nějakou činnost a postarat se sám o sebe. Už i ta naše krásná, chytrá, milá vnoučata mají svůj život. I když nás mají rády, nemůžeme přece po nich chtít péči, jakou jsme jim věnovali my, když byli malí. A tak ať si šetří síly na své děti a vnoučata. Takový je to koloběh.
Takže-být soběstační, scházet se s přáteli, jezdit a poznávat to, co jsme ještě nepoznali. Dělat nějaký přiměřený sport, chodit za kulturou, pracovat na počítači, sledovat, co se děje ve světě. No prostě být in.
Jejda! Stihnu to všechno?
Libuše MÜNSTEROVÁ
Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk