ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Moje povolání je zdravotní sestra. Být pacientkou se teprve...

ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Moje povolání je zdravotní sestra. Být pacientkou se teprve učím (Libuše Münsterová)

 

Jednoho dne jsem se objevila v roli ležící pacientky na nemocničním lůžku. No a proč ne? Věk na to mám, chorobu také. Vtip je v tom, že jsem vždy stála na té druhé straně. Moje povolání je zdravotní sestra. Být pacientkou se teprve učím. Co čert nechtěl, přihodila se mi opravdu nepříjemná nehoda, kterou nehodlám rozebírat.

Slyším: “ Babi, no to snad není pravda,vy si myslíte,že tady mám jenom vás?“

Ježíšmarjá, to už fakt tak špatně vypadám? Nu asi ano. Kus odrostlých šedivějících vlasů prosvítá pod barvenými . Moje tvář je bledá, unavená. Make-up se sem nehodí, nehty jsem odlakovala. Nevzdám se však mé oblíbené, jemné avonové vůně. Omlouvám se, omlouvám, a přitom přemýšlím, zda mne obsluhuje pomocný personál, nebo je to DIS, nebo snad Bc, anebo snad dokonce je to Mgr?

Nevím, již ani nezjistím, protože začínám upadat do příjemného snění po aplikaci intramuskulární injekce. Najednou mám v hlavě kolotoč útržků z mého života, objevují se lidé, na které jsem dávno zapomněla. Třeba paní profesorka, která nám již v prvním ročníku kladla na srdce, že nesmíme oslovovat pacienty- babi, dědo. Nejsme přece jejich vnoučata a pro nás má být každý člověk osobnost.

Maturita, kdy pro nás bylo nejdůležitější dobře odmaturovat a neméně důležité získat dobré místo. Zlatá šedesátá, jak se o nich stále mluví. V Americe zvolen John Fitzgerald Kennedy, mladý třiačtyřicetiletý muž, který vnáší do politiky nový vítr.Je objeven laser, vynalezena počítačová myš, počítače se zdokonalují. U nás milujeme Sovětský svaz, který je náš vzor i s prvním kosmonautem J. Gagarinem, jemuž se podařilo obletět zeměkouli. O pár let později stanul na Měsíci americký kosmonaut Neil Armstrong, ale u nás se této události příliš pozornosti nevěnovalo. Přichází Miloš Forman se svými filmy, Jiří Suchý s divadlem Semafor, milujeme Bardotku a Belmonda, ale největší bombou je anglická skupina Beatles. Věra Čáslavská přiváží zlaté medaile ve sportovní gymnastice a nová móda minisukní, natupírovaných vlasů i černých očních linek je nepřehlédnutelná.

Doba byla typická tím, že se nikdy nic neponechalo náhodě. Člověk se nemohl příliš sám rozhodovat a všechno bylo naplánované. Do třídy s osmadvaceti absolventkami, přišel i stejný počet umístěnek. Ano. Zbývalo se jen domluvit, která chce kam nastoupit. O práci ve fakultní nemocnici bylo zájemkyň více než dost. Nakonec se vše řešilo pomocí prospěchu a já to místo dostala. Je to tak. Učit se někdy i vyplatí.

V červenci jsem už s čerstvým diplomem zdravotní sestry seděla ve vlaku ujíždějícím do krajského města. Po cestě jsme přibrali mou věrnou spolužačku Inku a ve svých devatenácti letech jeli vstříc novému životu a velkému světu.

Přidělili nás na chirurgický pavilon. Inku na oddělení klasické chirurgie, mě na oddělení urologie. První dny jsem byla trochu vyplašená. Znamenalo to mít oči otevřené, nasávat do sebe nové informace a poznávat běh oddělení v průběhu dvaceti čtyř hodin. Pracovala jsem stále pod dohledem a po čase mi byla svěřena první samostatná noční služba. Tam už člověk musí spoléhat jen sám na sebe. Mít na starost několik desítek lidí, většinou po operacích, je velká zodpovědnost. Základní povinnosti jsem znala. Vyplnit, doplnit, zapsat. Napsat hlášení, jak proběhla moje služba a zda se přihodilo něco mimořádného. O půlnoci se některým pacientům podávají antibiotika, měří krevní tlak a spousta jiných úkonů po celou noc. I tak jsem chodila nakukovat do pokojů, jestli pacienti dýchají a jsou v pořádku. Stále dokola jsem leštila dózy, rovnala léky ve skříni podle abecedy, aby mi nikdo nemohl nic vytknout. Jedním uchem jsem naslouchala, jestli neslyším pod okny sanitku nebo vozík na chodbě. Pokud by to byl akutní případ, třeba pacient s ledvinovou kolikou, musela bych okamžitě volat lékaře, pacienta uložit, uklidnit jeho i příbuzné a rychle přichystat injekce, o kterých jsem věděla, že se budou aplikovat.

Na první noční službu se prostě nezapomíná. Člověk si na všechno velmi rychle zvykne. Pokud dělá práci, která ho i baví, no tak to je úplná paráda. Nemohla a nesměla jsem stydlivě klopit oči při výměně obvazů pacientovi, a ne starému, po urologické operaci. Prostřikovat katétry, které vedou z intimních míst a raději se bavit o počasí, to byla nejlepší varianta. Chovat se profesionálně a přitom lidsky. Tak, jak nás to učili v psychologii.

Bydlely jsme s Inkou v hezkém dvoupokojovém bytě nemocničního internátu a na tehdejší dobu opravdu na úrovni. Která z nás měla volno nebo po noční službě, uvařila večeři.

Každá začínající sestra mohla tenkrát samostatně pracovat, ale přesto nad ní z povzdálí bdělo oko starší zkušené sestry. Tomuto ročnímu období se říkalo- nástupní praxe. Plnily se úkoly a následovaly zkoušky a pohovory před komisí. Byla to taková druhá maturita. Jednou z povinností mimo jiné bylo, udělat pro pacienty přednášku, osvětu. Já měla ještě ze školy zpracované téma: „Škodlivost kouření a jak se tohoto zlozvyku zbavit“. Trochu jsem je oprášila a jednoho dne na pokoji u ležících pacientů se sešli i „choďáci“, a já začala. Najednou se otevřely dveře a vešla vrchní sestra našeho oddělení. V závěsu za ní hlavní sestra celé fakultní nemocnice. Na moji přednášku. No nazdar! Pozorně poslouchaly a musím říci, že to dopadlo velmi dobře. Tak moc jsem tenkrát ohromila hlavní sestru svým výkonem, že již při odchodu prohlásila: „Tato sestra má nástupní praxi hotovou“. Možná zapracovala moje herecká průprava nebo paní Hlavní byla kuřačka a po mé přednášce se rozhodla s tím seknout, nevím, ale prostě se jednou zadařilo.

Čas strašně rychle běží. Někdy osud dokáže zasadit i krutou ránu v okamžiku, kdy se to nejméně čeká. Moje milá přítelkyně Inka umírá v tom nejkrásnějším středním věku. Byla již tehdy staniční sestrou chirurgie, zapálená pro svou práci. Slzy v očích mám vždy, když si vzpomenu.

Pracovat „u lůžka“ ve třísměnném provozu se nedá dlouho. Skloubit tuto práci s rodinou je velmi obtížné a vždycky je to na úkor něčeho. V naší nemocnici se zřizovalo oddělení nukleární medicíny a já neváhala ani chviličku. Když se mi pak dostala do rukou učebnice radiologické fyziky, trochu mi zatrnulo. Zvládnu to? Učit se tolik nových věcí! Jenomže, když se chce, všechno jde, říká staré dobré přísloví. A já chtěla.

V sedmdesátých letech, kdy u nás nikdo nevěděl ,co to je CT, ba ani ultrazvuk to byla úplná bomba. Naše oddělení bylo tehdy vybaveno špičkovými přístroji. Prováděly se statické scintigrafie a funkční vyšetření jednotlivých orgánů. Nejvíce jsme se však chlubili vyhodnocovacím systémem Clincom od firmy Nuclear Chicago. Tam bylo možné provádět i dynamické studie. Celý vyšetřovací postup se nahrával do paměti přístroje a poté vyhodnocoval v různých projekcích a řezech zpětným přehráváním na obrazovku přístroje.

My se museli stále vzdělávat, učit se nové vyšetřovací metody, znát základy dozimetrie, radiační ochrany i likvidace radioaktivního odpadu. Existovala velmi přísná opatření a pracovat s otevřenými zářiči vyžadovalo velkou zodpovědnost. Na lékařské fakultě se konaly krajské semináře. Všichni, lékaři, inženýři, magistři farmacie, kteří v laboratoři připravovali radiofarmaka k aplikaci, sestry, laborantky, jsme se navzájem znali a hrdě si říkali „nukleárčíci“.

Z dřímoty mě vytrhává a z dálky zaznívá směsice hlasů. Kde to jsem? Jdu po horách a pořád nemohu dojít nahoru, jezdím výtahem vzhůru dolů, bloudím krásnými velkými domy a nikdo mne nevidí Sny, které se mi rády opakují.

Ne, ne, jsem tady a teď. Sklání se nade mnou obličej a usmívající se šedé oči s drobnými vějířky vrásek kolem. Když uslyším milý hlas a cítím v něm opravdovost, vstřícnost a empatii, hned bych skočila do pohorek a vyběhla si hodně vysoko. A myslím si, že to co nejdříve udělám. Ještě nějakou chviličku se tady pozdržím, a pak hurá na to.

Libuše MÜNSTEROVÁ

NÁRODNÍ KRONIKA

Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk

 

 

 

Komentáře

komentářů