VLADIMÍR STWORA: Staví si hnízdo, pochopil jsem záhy. Hledal jsem partnera, ale...

VLADIMÍR STWORA: Staví si hnízdo, pochopil jsem záhy. Hledal jsem partnera, ale ukázalo se, že je tam sama

 

Seděl jsem na terase a vychutnával krásu letního odpoledne. Máme na zahradě strom, z jedné strany je zpola uschlý, tak je dobře vidět do koruny. Pozoroval jsem ptáky poletující sem a tam, když mě upoutal černý flek pohybující se po větvi.

Nemusel jsem ani napínat zrak, poznal jsem snadno veverku. Je tady těch malých čiperných zvířátek plno. Upřímně, nemám zdejší veverky moc v lásce. Jsou přemnožené, protože nemají přirozeného nepřítele. Vybírají ptákům hnízda a jsou tak drzé, že vlezou i do budky.

Míval jsem tady tři budky. Osobně jsem je udělal, dalo mi to dost práce, protože jsem je chtěl mít udělány pořádně včetně přepážky proti predátorům a okovaného vstupního otvoru, aby zvířata nemohla otvor rozšířit. Budky byly určeny pro drozdy stěhovavé – typické představitelé zdejšího ptactva a ohlašovatele jara. Lidově se jím říká robini. Drozdi odlétají na zimu a jakmile se na jaře, často ještě byl sníh, objevili, věděli jsme, že jaro je za rohem. Drozdi budky opravdu prvních několik roků používali a úspěšně v nich vyvedli několik generací až do doby, kdy zdejší veverky přišly na to, jak se do budek dostat.

Chudáci drozdi neměli šanci. Rok od roků byly veverky drzejší, skončilo to tak, že ony samy budky obsadily a vyváděly v nich mladé. Budky jsem sundal, protože se z nich stala smrtonosná past a drozdi teď zase musí hnízdit jak se dá. Moc šancí proti veverkám nemají, bohužel. To všechno říkám, abych osvětlil svůj poměr k veverkám. Jsou to milá, veselá zvířátka, ale mohlo by jich být méně.

Pozoroval jsem tedy čipernou veverku v koruně stromu. Brzy jsem si všiml, že neběhá jen tak. Běhala cíleně. Doběhla na konec větví, kde byly listy, odkousla větvičku a mazala s ní v tlamičce ke středu, kde se silné větve rozbíhaly a tvořily tří-ramennou vidlici. Tam větvičku složila a běžela pro další. A další a další. Brzy vznikla ve vidlici hromada větviček a ta hromada pořád rostla a rostla. Staví si hnízdo, pochopil jsem. Hledal jsem partnera, ale ukázalo se, že veverka je sama, zřejmě šlo o matku-samoživitelku. Hodiny postupovaly a hromada rostla.

Všiml jsem si, že veverka má určitý systém. Občas přinesla jen větvičku bez listí a tu vetkala do hromady. Zřejmě tím konstrukci zpevňovala. Jak to může vědět? Kdo jí to naučil? Dvakrát za to odpoledne zůstala veverka ležet na větvi. Poprvé jsem myslel, že je to černý hadr, který tam uvázl, protože se to nehýbalo. Ale byla to veverka. Odpočívala. Úplně mrtvá. Ono postavit za odpoledne půlmetrové hnízdo, dostatečně široké a pevné, dá zabrat, to si nemyslete.

Obdivoval jsem její zaujetí a odhodlání. Bylo docela horko a veverka nosila a nosila.

Byl večer, stmívalo se a hnízdo bylo konečně hotovo. Tedy mně se to zdálo hotovo. Teď si tam veverka vleze a bude rodit a brzy uvidím malá veverčata, těšil jsem se. Ale veverka tam kupodivu nevlezla. Ani hnízdo nevyzkoušela. Se zapadajícím sluncem někam zmizela.

Nevadí. Zřejmě ještě nepřišel její čas. Až bude rodit, určitě se tam vrátí, říkal jsem si. Ona ví, co dělá.

Uběhl den, pak druhý, třetí. Listoví kolem hnízda začalo usýchat. Veverka nikde. Neobjevila se ani po týdnu, ani po dvou. Nějaké veverky po zahradě pobíhají stále, ale jestli je mezi nimi ta moje, to nedokážu říct. Zkrátka veverka se do toho hnízda nevrátila ani po měsíci. Listy už jsou zcela seschlé a hnědé, konstrukce drží dobře, jen obyvatelé v tom hnízdě chybí.

Proč se s tím veverka tak dřela? Co ji nakonec odradilo od toho, aby svůj domeček použila? Nikdy se to nedozvím. Jedno z mnoha tajemství veverčího života, které nikdy nebude odhaleno.

 

Vladimír STWORA

ZVĚDAVEC

Foto:  archiv (red) – Za krásnější Vimperk

 

 

 

Komentáře

komentářů