STARÁ ŠUMAVA: Když nastal čas žní
Rozvážně starou rukou svou
svírá své kosy rukojeť.
Pak rozmach. Řada za řadou
pokosu lehá právě teď. –
Žne dál a dál, krok za krokem
šik ženců. Jdou jak útokem.
Sluneční kotouč v dýmu mlh,
větvemi když tak projde třpyt,
do perel v olšoví by zvlh’.
V jasu jak zdáli slyší znít
od lemu lesa sojčí křik,
volá ho k práci stálý zvyk. –
Už jako chlapec přivyknout
musil v jeseni vůni sen
a i teď vábí ho to žnout,
cítí to zhloubi celý den.
Tak píše prosluněná stráň
v těch rovných řadách cosi zaří
„ . . . tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat.
Zpívat a plakat. Maminko má, jak je to hezké u nás doma!………“
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Každý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy, pomáhal na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ženců a vazaček. Když přišli ženci na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s nimi ve vzduchu kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a broušení nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu. Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly.
Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně. Aby se žně vydařily, uvazovala první snop obyčejně hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli panáci. Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce spojené se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí.
Ke kosení obilí se vázalo několik pověr. Jestliže byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad pro celý kraj. Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a bohatství.
Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k zemi ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži. Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy tomu, kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme pane hosti, do naší práce s uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i samého krále. Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na džbán piva dali a přitom se také dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“
Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho rodiny, byl svázán a musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole nesvazovali, vazačka nebo žnečka položila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí křížem na zem a přitom říkala: „Poníženě vítáme, my to právo máme svázati císaře i krále. I my to právo máme, vyprositi na soudek piva i na sklenici vína, by se svlažila naše žíznivá huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí, tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský království“.
Když došlo na odvoz obilí z pole, zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka, hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil ve vodě. Činil tak ve víře, že mu obilí ve stodole neshoří. Při cestě z pole nesměl hospodář celou cestu promluvit. Tím ochránil obilí před hlodavci. Hráči, karbaníci a milovníci číselné loterie si brali hrst obilí sváženého z pole doma pod polštář. Sny, které si jim tu noc zdály, byly šťastné a napovídaly mnoho o budoucí výhře. Z posledních klasů obilí se upletl dožínkový věnec, který ženci předávali hospodáři. Do věnce se někde zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. Společně s věncem pak dívky doprovázely poslední vůz zvaný baba, směřující z pole do dvora, přičemž samotný věnec obvykle nesla nejhezčí z dívek. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Poté následovaly bujaré oslavy. Věnec se schovával v hospodářství do Vánoc nebo až do příštích žní.
Po dožínkách následovalo mlácení obilí a sáček se zrním se nechával po celou zimu na další setí. Lidé věřili, že poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při dalším novém setí. Až do 19. století rolníci věřili, že v obilí žije duch, který několik měsíců zůstává pohřbený se zasetými obilnými zrny v zemi, aby se spolu s rašícími klasy vrátil na sluneční světlo. Tento duch měl řadu jmen, včetně Matky obilí, Svaté Panny, Starce či Stařeny. Věřilo se, že duch obilí přebývá v trsu obilí, který se nechával na poli při sklizni jako poslední. Poté se obilný snop nosil domů, aby se mu vzdala úcta. Na podzim se z posvátného snopu vybírala zrnka a přidávala k osivu, aby duch v nich ukrytý mohl při jarní setbě vykonávat svoji oplodňující funkci.
Zdroj: České tradice,v textu je uveden úryvek básně Hora Říp ze sbírky Maminka od Jaroslava Seiferta
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora