STARÁ ŠUMAVA: Léto v lesích

STARÁ ŠUMAVA: Léto v lesích

 

Vítr už přivál vůni léta, je to dokonalá prázdninová letní vůně. Je to vůně života. … Poslouchej tu věčnou píseň divočiny, nádhernou píseň šumavských lesů a hor.

Hlasy lesa.
Jako vodopády zdáli
temné vršky jedlí šumí,
do hlubokých stínů lesa
vzlykne pramen z nitra skály.

Vítr zelenavým jasem
listnatého loubí vane,
probírá se jím jak harfou,
hovoří v snu polohlasem.

Zvolna sílí, na varhany
slévá se ten sbor a hřímá,
v přerývaných mocných větách
šlehá vzduchem na vše strany.
Pak se hněv a vzmach zas ztiší.

Jako v tajuplné záři
jenom vůni kolem vdechnu,
lesní mír příst všude slyším.

Daleké, široké, poklidné a svátečně vznosné hřebeny hor. Zvětralé prahorní kameny vrcholů, jejichž pukliny a rozsedliny věští zánik všeho. Houževnaté, zarytým vzdorem a bouřemi tvarované stromy se v nich uchytily sukovitými úponky kořenů. Svahy pohoří bujně obrůstají a dýší tisíci temně těžkých a často pravěkých lesů. Údolí se tajemně otevírají, jako by se v nich měl zatřpytit ztracený hrad Štítonoš. Tmáň tůní. Jantarový jas potoků. Tmavozlaté řeky líně tekou širokými koryty, běsní zas mezi balvany roklí. Hluboké kotliny, vyorané dávnými ledovci, zadržují v sobě černé, mohutné spousty vod.

V polokruhu strmých skalních stěn, orámován jedlovým šerem, spočívá tu dar nezměrného ticha. Jen zasyčení zmije snad, letmý úder těla sivenova o vodní hláď, sokolí zaúpění ve skalách. Nejvznešenější místo pohoří: Černé jezero pod Ostrým. Stíny Jezerní hory jako chmurné myšlenky na čele. Skála hovoří hlasem padající bystřiny k bezednu pod sebou: toho světa tam dole se děsící úzkostný jednotvárný šum, věčně stejný. Na odlehlých vrchovištích zasedle dřepí mokřadla věnčená plazivým rákosím, beze změn od dob, kdy hory kolem byly ještě zaskleny v ledovém krunýři. A vprostřed toho divého světa nanejvýš sporá lidská setba: něžná luka, chudá pole, omšelá městečka, ztracené a řídce zalidněné vesnické samoty…

Mnohde nelze ani kácet přerostlé lesy, poněvadž těžkou půdou nevede nijaká sjízdná cesta, po níž by se poražené kmeny daly odklidit. Odlehlé slatě na východ od Roklanu jsou poutníkům neznámé, zřídka jen jimi projde lovec a hustě zarostlý močál Pod Roklanem, zvaný také tajemně Geierruckfilz s jeho černým, zádumčivým jezírkem nezná snad jediný živáček…

V takové odloučenosti od světa musel zůstat neporušen i starý obyčej lidu, zvyky předků se tu dál utěšeně zelenají a víra, vytrysklá přímo ze tmy lesů, žije v nových a nových generacích. Dávní bohové nezhynuli pod lehkým nátěrem křesťanství: hárá tu starý pohanský svět. Ret šeptá bohabojně jméno Spasitelovo, ruka znamená hruď trojím křížem, sedlák však cele dosud věří, přesilou vtažen do přírodního koloběhu časů, stejně nejvíc v pohanskou půdu, kterou jen opatruje.

A tak není ani jeho Bůh nějaký neurčitě bezměrný, bezejmenný, volný, vesmírem těkající duch, ale doslova naopak přísná, lehce zatrpklá, snadno rozhněvatelná bytost, k níž je třeba přistupovat s nejvyšší opatrností, duch určitý bez veškeré abstraktní duchovosti, zlobný karatel i nejnepatrnějších lidských poklesků, bezohledný odplatitel tupých a povrchních selských modliteb, nevypočitatelně potutelný čaroděj. A vedle tohoto tak přízemně viděného Boha tu ovšem dál nezlomně provozují své tajemné rejdy staropohanští skřeti a polní duchové.

Věrně se dosud obětuje bohům stromoví i pramenů a stačí hodit hrst mouky přes vršek na utišení nepokojného ducha polí. Aby ty neznámé mocnosti příznivě naladily, kladou děti pár jahod na zelený kámen v lese. Mumlání kouzelných zaříkávadel, v jádře pohanských, má vyhnat nemoce z těla.

Lid drží temné síly uzavřeny v černých knihách, chovaných v odlehlých samotách a mlýnech pod kameny základů či pod podlahou světnice, aby pomohly v případě potřeby vyzdvihnout ze země vytoužené hrnce zlaťáků a válečné poklady, jak je tu kdysi zahrabali Švédové, a zase pak byly uloženy a spoutány pod zemskou hroudou jako nebezpečný neřád, hříšně obtěžující usedlost. O zimním slunovratu třese sedlák ovocnými stromy třese sedlák ovocnými stromy, aby je donutil k plodnosti a ovazuje je slaměnými povřísly, posledními to doklady prastarého a divuplného obřadu uzlovačského.

Zdroj: Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 46 Maria Schmidt. J. von Herzogenbergová, Zwischen Donau und Moldau (1968), s. 225-227, volný překlad

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

Komentáře

komentářů