STARÁ ŠUMAVA: Lesní pramínek

STARÁ ŠUMAVA: Lesní pramínek

Zachvátí-li mě někdy znova stesk,
smutek a strach, vím ještě, že je les,
jdu ve víře, že na smrt dá mi lék,
hluboko v hvozdu najít pramínek.

Pramínek chrání balvanitý val,
kapradí vroubí v lůně temných skal.
Jenom ten člověk najde cestu tam,
kdo věří divům, kouzlům, samotám.

Sedím tu. – Jako ten vodní proud
mine i život, nezná spočinout.
Zástupy duchů se z šera zvedají,
jak van jdou, mizí v rosném závoji.

Teď tančí v kruhu kolem blíž a blíž,
jednoho z nich promluvit uslyšíš:
„Hleďme, ten člověk sní tu zase dnes!
Co ho vábí, kde nejhlubší je les?

Snít se chce lidem, snem se opojit
snílkovi přejme, ať má k snění klid!“
A pak mě pozval pták, můj lesní brach,
ve vodě pramínku smýt stesk i strach.

„… a ta voda, která prší z nebeských oblak dolů k zemi, vsakuje se do ní a vsakuje se tam stále hlouběji a hlouběji a čistí se a hromadí se v kameni jako v nějakém čiročirém džbáně, poněvadž ten kámen drží pevně jako hladká skořápka.

A potom z něj přece vytryskne a vytvoří malý potůček nebo v kamenné míse studánku vody tak čisté, že nevíš, kde přestává vzduch a kde začíná voda, a vodní nitka se řine z té mísy dál, tisíce vodních nitek se odtud řine a všude to pilně a tiše crčí a to crčící se sbírá dohromady a šumí pak zhloubi a ty mnohé a mnohé potoky jdou dál tam dolů do kraje.

A ta voda dává všemu živoucímu, zejména travinám, veselost a zdraví, které voda v kraji tam jinde venku, kde je půda všelijak nečistá, neumí dát. A vzduch je v těch výšinách, které zabírá les, čistý, poněvadž je čistý na všech výšinách, a pryskyřice toho lesa a dech milionů jeho listů a jehličí činí jej ještě osvěživějším a vonnějším, že přináší stejnou veselost a zdraví jako ta voda.

A kdo to obojí, veselost i zdraví, ztratil, ten je znovu nabude, když se té vody napije a když se nadýchá toho vzduchu. Proto s vámi jdu ke studánce, kterou v lese znám, a do toho vzduchu, který proudí kolem té studánky……..“

Hoam!, 1968, č. 6, 2. str. obálky Anton Neubauer novela Der Waldbrunnen, která vyšla poprvé roku 1866 Adalbert Stifter, překlad Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů