ČTENÍ PRO LETNÍ VEČERY: Bílá plena a Černé kuře. Dvě staré pověsti z Hradčan, místní části obce Bošice
Bílá plena
Je tomu už dávno, co si ovdovělý sedlák Bartoš přivedl na grunt starou hospodyni. Byla pilná ale nemluvná. Jen to bylo divné, že nepouštěla do své světničky ani čeleď ani nikoho jiného. Jednou se tam děvčata ze dvora dívala okénkem, ale nespatřila nic, jen na stole byla prostřena velká bílá plena. A protože pravidelně schraňovala zbytky jídla, usoudila znalá kovářka ve vsi, že hospodyně chová šotka. Lidé se jí pak radši vyhýbali, jen jedno děvčátko měla ta divná osoba ráda – svou malou neteř. Té jednou nasypala do sukénky plnou hrst stříbrňáků a povídá: „Vyřiď doma, že tohle bude tvé věno!“ Doma bylo divení a táta ty peníze tedy schoval. Jenže, dlouho to s nimi nevydržel a přikoupil za ně pole. Avšak od té doby se jim lepila smůla na paty, neboť byl porušen slib. Otec se trápil, že připravil dcerku o věno a zanedlouho zemřel. Teta si vzala děvče k sobě. Jednou zůstalo samo doma. Tu slyší neodbytný hlásek podobný pípání: „Pones bílou plenu, pones bílou plenu!“ Tu pootevře dveře komůrky a přes práh se sypou peníze. A pěkná hromádka se jich třpytí na stole. Jakmile se jednoho stříbňáku dotkla ozvalo se: „Tyto peníze už nikdo nedostane, jen dítě s bílými vlasy, které se narodí v tomto statku!“ Tu vchází ulekaná teta a celá bledá poslouchá, co se stalo. Hned běží do světničky, plena je pryč, truhla již skoro naplněná penězi je prázdná a šotek zmizel. Teta takovou ztrátu nepřežila. Jen děvče si z toho nic nedělalo. Starému hospodáři pomáhalo, a když ten zemřel, celý statek už jako dospělá dívka zdědila. Šťastně se pak vdala a měla kupu dětí, žel jen samé černovlásky.
Černé kuře
V Hradčanech bývala stará chalupnice. Jednou šla z pole a spatřila na cestě černé kuře, celé umolousané. Vzala jej domů a dala oschnout na pec a také mu dala ze svého talíře trochu jahelné kaše. Kuře se dalo hned do zobání a pištělo. Ráno svým pronikavým hláskem ženu vzbudilo. Ta se podívala na pec a užasla, na pěkné hromádce pšenice tam sedí kuře. Teď pochopila, že má pod střechou šotka. Od té doby nastaly v chaloupce hojné časy. Ovšem postupně se ženě hltavý šotek zprotivil a pokoušela se ho zbavit. Odnesla ho za ves – byl vcuku letu zpátky. Vysadila ho ve vedlejší vsi – nic nepomohlo. Z mamonu koupila si kdesi ve městě dům. Když se do něj přestěhovala, první noc však spokojeně nespala, o půlnoci šotek tančí kolem její postele. Tu se tak rozzlobila, že po kuřeti mrštila židlí. To skočilo chalupnici do obličeje. Žena padla na podlahu mrtvá. V té chvíli sousedé viděli ohnivé koště vletět komínem do domu a po chvíli zase zpět.
Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy autora Ondřeje FIBICHA
Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk