STARÁ ŠUMAVA: Když přišel čas senoseče

STARÁ ŠUMAVA: Když přišel čas senoseče

 

Kolem Jána a Petra Pavla
má sedlák co se ohánět:
tráva je při kořínku zvadlá
a vítr čechrá suchý květ
až semeno se vysypává. –
„Inu,“ hospodář vede řeč
po celém domě: „marná sláva,
zejtra nám začne senoseč!“

Celá ves zní kos klepáním,
snad všechna čeleď jednou v roce
se ženci stoupá do strání.
Ti smočí brousky při potoce
a ostří kos pak rozeznějí,
až zvonit, zpívat nepřestanou,
po řádcích řádky sklánějí,
rosné slzy v těch travách tanou.

A v cinkotu kos padlé stvoly
na slunku voní celý den,
než klekání se rozhlaholí,
poklad luk dýchá nakopen,
až večer, jak se mlhy kladou
a potok písní sladce mámí,
celá ves spolu s chasou mladou
kouzlem se shlukne pod lipami.

A druhý den pak stodoly
a seníky se k patrům plní,
to louky v celém okolí
do vsi teď přenesly svou vůni.
Věnec z květů je odměnou
všem, kterým hudba k tanci svědčí,
zní zpěv nad sklenkou zpěněnou
v dík Bohu po té senoseči.

Od Letnic se zvyky a tradicemi jako když utne. Prostý lid procházel v letním období očistou od zvyků a obřadů. Toto období nejpravděpodobněji souvisela s množstvím práce, kterou lidé v letních měsících měli se sklizní všeho, co dala z milosti Boží a za přičinění lidí země.

Sklízely se lesní plody, bylinky, nastala doba senoseče. Pak se zatřpytí kosy na ramenou ženců a rosné ráno září jako krůpěj potu na jejich čele. Brzy je slyšet na lukách smích a ruch: senoseč ovládla stráně a údolí. Vzduch voní plodností nad vlhkou pokosenou travou a zaplavuje dusnou sladkostí celou ves, takže on, který střeží mír chalup, v opojení zapomíná sebe sama, svévolný jako čtveračivá šibalství dětských her se škádlivě zaplétá nenadálým vpádem do jejich reje; až se nakonec už jen vleče jako poryvy větru za humna a vraty až do světnice ke kamnům a motá se tam ženským kolem sukní tak dlouho, až je rozesměje jako to kdysi dokázali chasníci se svou znejmilejší.

Nad kolébkou zavane mazlivou něhou; jeho kštice se vůbec nejraději sklání nad dětmi a naslouchá věcem příštím z jejich drobounkých hrudí. V těch dnech mezi květem a zralostí plodů je zaplaven sám sebou v bezbřehém citu. Vlahé večery voní senem a jen občas cinkne do tmy okno dívčí komůrky. Šepot a smích se pak ponoří do snu letní noci. Ten jako sladké bezvládí se rozprostírá nade vším.

Celá ves je jedno jediné přízračné květenství, přesila květenství. Spí v něm tak hluboce, že v té propasti spánku ani nezaslechne velebný hlahol vesnického zvonu, který pozemsky vroucně slaví samo božství života…

Zdroj: Des Waldes Widerhall, s. 40, Johann Baptist Puchinger, Karl Franz Leppa – volný překlad

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů